Vždycky když jsme se sestrou nechtěly po obědě nebo večer usnout a z našeho pokoje se ozývaly rány, smích a křik, přišel nás jeden z rodičů usadit. Na tatínkovi jsme občas vyloudily čtenou pohádku, maminka nás uklidňovala těmi, které vyprávěla sama. Pohádkou o Meluzíně nás sice spíše strašila, ale zachumlané pod hřející peřinu jsme věděly, že to je jen příběh...

Byla jednou jedna holčička, která nerada poslouchala svou maminku. Odmlouvala, byla neposlušná. Když dostala k obědu krupicovou kaši, vztekala se, že to jíst nebude, že chce bramborovou kaši a kompot. Dostala, co chtěla, ale pořád nebyla spokojená. Neustále si stěžovala a vymýšlela, že chce to a tamto, a maminka už byla velmi smutná. Řekla jednou holčičce: „Jestli budeš zlobit, zavolám Meluzínu, a ta si tě odnese. U ní se nebudeš mít dobře, v jejím domě je zima...“

Holčička ztichla a chvíli byla hodná, ale pak jí otrnulo a začala nanovo. Maminka otevřela okno a zavolala: „Pojď si pro ni, Meluzíno! Vezmi si tu zlobivou holčičku!“ Zafoukal vítr, začalo sněžit. Okno se otevřelo dokořán, přiletěla Meluzína a holčičku odnesla.

Holčičce bylo u Meluzíny opravdu zle. Měla hlad a třásla se zimou, Meluzína byla zlá a nenechala si nic líbit. Holčička plakala a slibovala, že už bude hodná, a tak ji Meluzína nakonec vrátila domů k mamince. A holčička si to pamatovala a už byla pořád hodná...

veselá_hruška


Děkujeme za pěknou pohádku a posíláme za ni 500 bodů do VVS.
A jestli chcete, tak TADY (klikni) najdete také povídání o Meluzíně :).

Reklama