Novinky

Mámin smutek byl k nevydržení

Na náhlou smrt tatínka vzpomíná ve svém příspěvku k dnešnímu tématu čtenářka, která si přála zůstat v anonymitě. Poučilo jí t a nakázala svým blízkým netruchlit...

Hrob nechce anonymní čtenářka. Z jakého důvodu? Člověk by neměl truchlit přespříliš...


Dobrý den, nejdříve jsem nechtěla na toto téma vůbec psát, ale protože s ním mám smutnou zkušenost tak se o ní podělím. Můj taťka zemřel před 30 roky v poměrně mladém věku 63 let. Měla jsem ho moc ráda a byla to zcela nečekaná rána na kterou jsme nebyli nikdo připraven. Ale co se dělo pak to bylo jako ve zlém snu, pohřeb samozřejmě pompézní, aby nás lidi nepomluvili. Matka se pořád hroutila, ona byla celý život nervově labilní, tak jsem si jí vzala domů, musel se zachovávat hluboký smutek, což znamenalo, nepouštět rádio, nepouštět televizi a veškerá zábava byla tabu tak to trvalo několik měsíců. Když jsem si dovolila svléknout černé oblečení, tak se mnou přestala mluvit a byla jsem černá ovce rodiny. Dále to byla každodenní cesta na hřbitov ať byla zima nebo vedro. V zimě náš hrob jako jediný na celém hřbitově byl očištěn od sněhu a pořád na něm byly květiny. Matky jediný životní cíl bylo trávit každý den čas na hřbitově, já jsem byla mladá měla jsem malé děti a chtěli jsme žít normální život. Samozřejmě tatínka jsem milovala a postrádala, ale byl to člověk veselý a určitě by s tím co s námi máma prováděla nesouhlasil. Po několika letech se stav upravil, ale běda jak bych zapomněla jít na hřbitov když měl výročí úmrtí, svátek nebo narozeniny, tak by následovaly nekonečné výčitky. Já osobně si myslím, že smutek má člověk v sobě a ne, aby ho prezentoval veřejně. Proto jsme dali s manželem rodině jasné instrukce, žádný pohřeb žádný hrob, nechat zpopelnit a rozptýlit na rozptylové loučce. Kdo nás měl rád tak si na nás vzpomene i tak a nechci, svým dětem připravit to co jsem musela prožívat já.

Prosím neuvádějte můj nick, děkuji,
Anonym

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 11. 4. 2013: Pohřby

  • Máte rozmyšlené jak a kde chcete být pohřbena?
  • Vědí o tom vaši příbuzní?

Příspěvky k tomuto tématu zasílejte nejpozději 11. dubna 2013 do 15.00 hodin na e-mailovou adresu redakce (viz níže). Jsem zvědavý na vaše představy a na to, co pro ně děláte. Samozřejmě tu mám pro jednu z přispěvatelek připravený dárek: krásnou knížku Romantická řeč kvetin. Nezapomeňte, že váš příspěvek by měl být dlouhý alespoň jako tento odstavec textu.

kniha

   
11.04.2013 - Redakční novinky - autor: Jakub D. Kočí

Komentáře:

  1. avatar
    [11] Myškomedvídek [*]

    zemřel mě bratr21let,maminka,tatínek,manžel38let a na velikonoce mů sy také 38let a to je nejbolestivější a matka se s tím nikdy nevyrovnáSml68

    superkarma: 0 11.04.2013, 22:05:35
  2. avatar
    [10] verlit [*]

    Podle mě má každý právo truchlit po svém a vnucovat někomu, aby dodržoval něčí představu o "správném" smutku je bezohledné a arogantní.

    superkarma: 0 11.04.2013, 13:06:46
  3. avatar
    [9] Pentlička [*]

    Můj tatínek umřel taky relativně brzy, v 64 letech, maminka ho přežila o 17 let. Taky moc truchlila a byla smutná, ale nikoho do ničeho nenutila, něechodila v černém, nezůstala nám viset na krku. Chodila na hřbitov poměrně často, tak 1x týdně, 1x za 14 dní, ale nikoho do ničeho nenutila. Věděla, že mi táta taky schází a často jsme si o něm povídaly. Mamince vlastně scházel celých těch 17 let. Ale žádné okázalé smutnění se nekonalo a byla jsem tomu ráda.

    superkarma: 0 11.04.2013, 13:05:56
  4. avatar
    [8] tomáš [*]

    Moje bábinka ovdověla relativně brzy, před 60. Předtím se roky starala o dědu - po mrtvici nepohyblivého. Jeho smrt nesla těžce. Vycházka na hřbitov a úprava hrobu se pak staly jejím téměř každodenním výletem. Zavzpomínat , "pokecat si s ním"... Sestěhovali jsme se společně, rozhodně nezůstala uzavřená sama ve smutku. Pomáhala rodině,  chodila na brigády, nakonec byla nepostradatelnou chůvou a hrdou prababičkou mého synka. Zemřela v požehnaném věku skoro 90 let. Žít se musí, ne jen přežívat!

    Kamarádce nečekaně zemřel manžel ve věku 53 let. Kluci na VŠ, majitel vyhazoval nájemníky (aby si udělal z domu něco luxusnějšího). To byly panečku důvody ke zhroucení! Zatla zuby, kluci dostudovali, splácí hypotéku...a taky chodí skoro denně upravovat hrob.

    superkarma: 0 11.04.2013, 12:13:27
  5. [7] Rikina [*]

    V rodině máme rodinné hrobky a to rovnou dvě. Jednu ze strany předků otcovy rodové linie, a podobně též po předcích mé matky. A teď co s tím, až by - doufám, že ještě dlouho ne - se muselo řešit, kam... každého zvlášť do jiné hrobky po jeho předcích? Sml80 Nebo zařídit nějakou třetí - ale co ty původní dvě, kdo se o ně pak bude starat, když je každá na jiném konci Čech? Sml80 Nebo vůbec ne do hrobky... ale zeptat se je mi hloupé. Aby to nevypadalo, jako že bych nepřála rodičům dlouhého života. Sml15 

    superkarma: 0 11.04.2013, 11:55:30
  6. avatar
    [6] ToraToraTora [*]

    Vynutit se nedá nic ani smutek. Každý by měl mít šanci vyrovnat se se smrtí a s posmrtnou úctou k blízkému po svém. Přeci jen ani smysl pro humor nemáme všichni stejný, proč je to tak těžké pochopit u smutku.

    superkarma: 1 11.04.2013, 11:23:59
  7. avatar
    [5] gerda [*]

    to je chorobné. Můj tatínek zemřel ve 42 letech, mama byla samozřejmě pod práškama, já v čerstvě propuknuté pubertě, takže to měla chudák ze dvou stran. Jak jí muselo být, jsem pochopila po letech. Ale nepamatuju se, že by mě do něčeho nutila nebo vytvářela morbidní atmosféru. Urnu jsme měli chvilku doma, než byl hrob, ale že by kolem toho byly takové hrůzy - opravdu ne. A to se měli opravdu moc rádi a jeho smrt byla pro něj vykoupením, rakovina.

    superkarma: 0 11.04.2013, 10:16:44
  8. avatar
    [4] lenig [*]

    je to smutné, ale chápu, že vám maminčino chování vadilo. Někdy by opravdu stačilo říci: "Mami, tatínek by to takhle nechtěl!" a třeba by to zabralo, ale to jste asi zkusila...Sml80

    superkarma: 0 11.04.2013, 10:09:54
  9. [3] Maryene [*]

    Nejhorší je, když matce zemře dítě. To se stalo mojí tetě, když jí bylo 40, synovi 20. Bylo to smutné a hrozné pro nás všechny, zemřel tragicky cestou ze školy. Všichni jsme se s tím vyrovnávali moc špatně, mně bylo 14. Teta vyžadovala také přísný smutek, černé oblečení, nepouštět rádio. Přitom její syn byl veselý kluk,muzikant, hudbu miloval. Na svou dceru, která po pár měsících začala zase normálně žít, úplně zanevřela a spolu s tí na celý svět i na život. Od té doby uplynulo už více než 30 let. Ona tráví stále své dny ve smutku a ve vzpomínkách, od té doby už jenom přežívá.

    superkarma: 0 11.04.2013, 10:08:57
  10. avatar
    [2] datura [*]

    Když zemřel naší dceři manžel, nenechali jsme ji ani chvilku samotnou, chodily za ní kamarádky nebo chodila k nám. V černém byla jen na pohřbu, tchýně jí to hrozně vyčítá, že nedrží rok smutku, ale přesvědčili jsme ji, že žít se má pro živé a ona má syna. Je to už půl roku a myslím, že z nejhoršího je venku. Je mladá, život přece neskončí ve 40. Bylo to z mého pohledu od maminky hodně sobecké, ale kdoví, jak bych se chovala sama, kdybych náhle ovdověla, asi se to musí zažít a o takovou zkušenost nestojím. Sml80

    superkarma: 1 11.04.2013, 09:53:53
  11. avatar
    [1] peetrax [*]

    To je smutné. Ale mít smutek "v sobě" není zrovna dobré pro psychiku, zvlášť při tak zátěžové situaci. Navíc každý člověk je jiný a každý se s tím musí vyrovnat po svém. Tím zadušeným "smutkem v sobě" jsem si prošla a skončila jsem z toho s depresemi na psychiatrii, takže to spíš nedoporučuju. Sml15

    superkarma: 1 11.04.2013, 09:49:45

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme