Novinky

mamijarka: Co předpověděla Žítkovská bohyně

S nelehkým životním osudem se nám prostřednictvím dnešního tématu o životě, svěřila čtenářka mamijarka st. Přečtěte si, co všechno musí člověk zvládnout, aby vůbec přežil…

Chtěla jsem můj životní příběh zkrátit... ale nešlo to...

V 16 jsme se se třemi spolužačkami rozhodly, že zajedeme ke kartářce, kontakt nám dala starší sestra jedné z nich.  Jely jsme na pomezí Moravy se Slovenskem a říkalo se jim tzv. Žitkovské bohyně. Šly jsme jedna po druhé, a jak jsem vstoupila já, leskly se jí divně oči a moc vesele se netvářila, jediné, co si pamatuji a vzpomněla jsem si na ni vždy, když mi bylo moc ouvej, a ta památná věta byla, že budu v životě velice trpět a zažiju hodně bolesti- jaké, neřekla,ale jako mladá holka a puberťačka jsem to brzy hodila za hlavu a žila si dál bezstarostný život...

V 21 letech jsem se vdala, porodila dceru a zjistila, že muž si docela rád popije, což před svatbou úspěšně skrýval. Nicméně láska je slepá, postavili jsme velký dům a tak jsme chtěli vztah slepit druhým dítětem a 5 let po dceři se narodil syn.

Byla jsem na tom však špatně po psychické stránce a v sedmadvaceti jsem skončila v nemocnici s ledvinovou kolikou, kde mi bez anestezie drtili ledvinové kameny, což nepřeji ani největšímu nepříteli, rok potom jsem navíc prodělala mimoděložní těhotenství, začala jsem silně krvácet a upadat do bezvědomí, dcera tehdy doslova minutu po 12 zavolala švagra a ten mě hned odvezl do nemocnice.  Tam jsem zažila něco, co jsem znala jen z novin a tehdy se o tom ani moc nemluvilo. Při operaci jsem jakoby „vyletěla z těla“, vznášela se pod stropem a viděla a slyšela jsem, co se dělo na operačním sále. Všichni zmatkovali, křičeli, že jim odchází, že je to v ha...u a že okamžitě  musí, dostat krev.  Už mě začínali oživovat a já se najednou ocitla v tunelu, bylo mi krásně, volně, svobodně...a doletěla jsem k vysoké kovové bráně, kde seděla nějaká osoba, zahalená v dlouhém, bílo-šedém hábitu, do tváře jsem neviděla. Za branou se procházeli v zelené trávě moji zesnulí příbuzní a kývali na mě, ať jdu za nimi. Tehdy bylo dceři asi 9 let, synovi 4. Na kolenou jsem prosila a plakala,že  ještě nechci, že mám doma malé děti, musím se o ně ještě postarat a připravit do života a pronesla jsem větu, která je má noční můra a nejraději bych ji vymazala z mého života a nikdy jsem ji neměla vypustit z úst, řekla jsem, že pokus si mě chtějí vzít, tak až bude synovi alespoň 15 let.

 Najednou jsem se probrala na JIP, uviděla a uslyšela lékaře a sestry a moooc jsem si oddechla. O tomto zážitku jsem prozatím mlčela. Taky jsem od té doby měla velké psychické problémy, se spaním, časté migrény, strach...¨

Čas neúprosně letěl...a stalo se něco, co by mě ani v nejhorším snu nenapadlo. Syn jel s kamarády z diskotéky a měli autohavárii, on jediný nepřežil a jelo jich tam 5. Nenáviděla jsem celý svět. Nechtěla jsem žít a přemýšlela, jak všechno to trápení ukončit. Jeho smrt jsem si dávala a dávám za vinu a nejvíce mě ničí ta má osudná věta tomu nahoře, ať si mě vezmou, až bude synovi 15 let. A stal se úplný opak, spleti si mě s ním a vzali si jeho NE MĚ!!!!!
Strašně to bolí, je to již 11 let, ale nedokážu se s tím stále vyrovnat. Můj kluk mi dělal jen radost, byl hodný, dobře se učil, sportoval...

První rok po jeho smrti byl nejhorší, žila jsem z hodiny na hodinu a jen díky dceři jsem tam, kde jsem. Zdravá a živá, jelikož jsme se pokusila o sebevraždu, ona mě našla zavčasu, zavolala lékařku a zachránila mě. Než jsem se dala trochu dohromady, trvalo to asi 5 let.
Člověk to musí přijmout a potom teprve začít nějak pomalu znovu žít. Dcera vyhodila všechny léky-oblbováky, koupila pejska a ten mi vrátil trochu radosti do života a zas jsem se měla o koho starat.

Pak jsme se mužem rozvedli, přišla jsem o práci, rok po synovi mi zemřel mladší bratr, pak mi našel gynekolog nádor v děloze naštěstí ihned operovatelný a nezhoubný, pak mi zase zemřel pejsek a vždycky si vzpomenu na tu kartářku, jak mi řekla, že budu trpět a měla pravdu a doslova.
Trpěla jsem a trpím. Každý den pláču, chodím denně na jeho hrob, povídám si s ním a nejhorší je, když přežijete své dítě. Navíc mi dcera řekla, že tehdy jeli autem hned za nimi a že ho viděla, jak ho nakládají, že s ním chtěla i mluvit...ale..však víte, nejde to,a ani to už nešlo. Říkala mi, že má z toho trauma dodnes.

Víte, říkám si, že jsem musela být v životě velmi zlá osoba, když mi život dává takto zabrat.

Naštěstí moje dcera porodila dvě krásné děti, jsem babičkou, našla jsem si práci a mám proč a pro koho žít.mamijarka-st.

Pozn.red.: Text nebyl redakčně upraven

Bez komentáře…..

ruze

   
04.04.2014 - Čtenářské příspěvky - autor: Alexandra Stušková

Komentáře:

  1. [11] sittm [*]

    Panejo, někdy, když si člověk myslí, jak moc divně mu teď je, tak si něco někde přečte a zjistí, že jsou lidé, kteří jsou na tom 100x hůř, než on a že by si měl více vážit toho, co má....ale souhlasím, matka nemá přežít své dítě....

    superkarma: 0 07.04.2014, 14:12:49
  2. avatar
    [10] enka1 [*]

    Sml79a už jen Sml72

    superkarma: 0 05.04.2014, 08:07:53
  3. avatar
    [9] Pimpa D [*]

    mamijarka — #3 Tohle by neměl zažít nikdo, rodiče nemají přežívat děti...Sml79 ALE!!! Nedávejte si nic za vinu - ti nahoře se opravdu nepletou!

    superkarma: 0 04.04.2014, 22:40:05
  4. avatar
    [8] Suzanne [*]

    Uf.Sml15Sml79

    superkarma: 0 04.04.2014, 17:52:39
  5. avatar
    [7] kobližka [*]

    Uff...pane jo.Je toho trápení na jeden život zoufale moc.

    superkarma: 0 04.04.2014, 17:02:19
  6. avatar
    [6] vladka321 [*]

    Tak to je opravdu příběh - až mám slzy v očích. Přeji Vám, ať se vše v dobré obrátí a přesto vím, že jisté věci nejdou vymazat ze života, že dokonale vždy člověka vrátí do trpké reality.

    superkarma: 0 04.04.2014, 15:13:56
  7. avatar
    [5] Ivásek [*]

    mamijarka — #3 Sml48 Sml79

    superkarma: 0 04.04.2014, 15:13:24
  8. [4] Maryene [*]

    Přeji vám v životě už jen hezké chvíle .

    superkarma: 0 04.04.2014, 13:59:41
  9. [3] mamijarka [*]

    nebylo to lehké, dnes už je to lepší,ale ten, komu zemře dítě, už nikdy nebude šťastný naplno, vždy je tam to kdyby...a budu s tím žít celý život. jen díky vnučkám jsem se vzchopilaSml22Sml22

    1. na komentář reaguje Ivásek — #5
    2. na komentář reaguje Pimpa D — #9
    superkarma: 0 04.04.2014, 13:56:34
  10. [2] Baa [*]

    Je to až neskutečné, kolik trápení jste si prožila!

    Přeji už jen vše dobréSml72!

    superkarma: 0 04.04.2014, 13:53:06
  11. avatar
    [1] PBD [*]

    Člověk zvládne víc než si myslí..a i o černých dnech je život,bez nich by si nikdo nevážil těch růžových:)

    superkarma: 0 04.04.2014, 13:52:21

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme