Reklama

S nelehkým životním osudem se nám prostřednictvím dnešního tématu o životě, svěřila čtenářka mamijarka st. Přečtěte si, co všechno musí člověk zvládnout, aby vůbec přežil…

Chtěla jsem můj životní příběh zkrátit... ale nešlo to...

V 16 jsme se se třemi spolužačkami rozhodly, že zajedeme ke kartářce, kontakt nám dala starší sestra jedné z nich.  Jely jsme na pomezí Moravy se Slovenskem a říkalo se jim tzv. Žitkovské bohyně. Šly jsme jedna po druhé, a jak jsem vstoupila já, leskly se jí divně oči a moc vesele se netvářila, jediné, co si pamatuji a vzpomněla jsem si na ni vždy, když mi bylo moc ouvej, a ta památná věta byla, že budu v životě velice trpět a zažiju hodně bolesti- jaké, neřekla,ale jako mladá holka a puberťačka jsem to brzy hodila za hlavu a žila si dál bezstarostný život...

V 21 letech jsem se vdala, porodila dceru a zjistila, že muž si docela rád popije, což před svatbou úspěšně skrýval. Nicméně láska je slepá, postavili jsme velký dům a tak jsme chtěli vztah slepit druhým dítětem a 5 let po dceři se narodil syn.

Byla jsem na tom však špatně po psychické stránce a v sedmadvaceti jsem skončila v nemocnici s ledvinovou kolikou, kde mi bez anestezie drtili ledvinové kameny, což nepřeji ani největšímu nepříteli, rok potom jsem navíc prodělala mimoděložní těhotenství, začala jsem silně krvácet a upadat do bezvědomí, dcera tehdy doslova minutu po 12 zavolala švagra a ten mě hned odvezl do nemocnice.  Tam jsem zažila něco, co jsem znala jen z novin a tehdy se o tom ani moc nemluvilo. Při operaci jsem jakoby „vyletěla z těla“, vznášela se pod stropem a viděla a slyšela jsem, co se dělo na operačním sále. Všichni zmatkovali, křičeli, že jim odchází, že je to v ha...u a že okamžitě  musí, dostat krev.  Už mě začínali oživovat a já se najednou ocitla v tunelu, bylo mi krásně, volně, svobodně...a doletěla jsem k vysoké kovové bráně, kde seděla nějaká osoba, zahalená v dlouhém, bílo-šedém hábitu, do tváře jsem neviděla. Za branou se procházeli v zelené trávě moji zesnulí příbuzní a kývali na mě, ať jdu za nimi. Tehdy bylo dceři asi 9 let, synovi 4. Na kolenou jsem prosila a plakala,že  ještě nechci, že mám doma malé děti, musím se o ně ještě postarat a připravit do života a pronesla jsem větu, která je má noční můra a nejraději bych ji vymazala z mého života a nikdy jsem ji neměla vypustit z úst, řekla jsem, že pokus si mě chtějí vzít, tak až bude synovi alespoň 15 let.

 Najednou jsem se probrala na JIP, uviděla a uslyšela lékaře a sestry a moooc jsem si oddechla. O tomto zážitku jsem prozatím mlčela. Taky jsem od té doby měla velké psychické problémy, se spaním, časté migrény, strach...¨

Čas neúprosně letěl...a stalo se něco, co by mě ani v nejhorším snu nenapadlo. Syn jel s kamarády z diskotéky a měli autohavárii, on jediný nepřežil a jelo jich tam 5. Nenáviděla jsem celý svět. Nechtěla jsem žít a přemýšlela, jak všechno to trápení ukončit. Jeho smrt jsem si dávala a dávám za vinu a nejvíce mě ničí ta má osudná věta tomu nahoře, ať si mě vezmou, až bude synovi 15 let. A stal se úplný opak, spleti si mě s ním a vzali si jeho NE MĚ!!!!!
Strašně to bolí, je to již 11 let, ale nedokážu se s tím stále vyrovnat. Můj kluk mi dělal jen radost, byl hodný, dobře se učil, sportoval...

První rok po jeho smrti byl nejhorší, žila jsem z hodiny na hodinu a jen díky dceři jsem tam, kde jsem. Zdravá a živá, jelikož jsme se pokusila o sebevraždu, ona mě našla zavčasu, zavolala lékařku a zachránila mě. Než jsem se dala trochu dohromady, trvalo to asi 5 let.
Člověk to musí přijmout a potom teprve začít nějak pomalu znovu žít. Dcera vyhodila všechny léky-oblbováky, koupila pejska a ten mi vrátil trochu radosti do života a zas jsem se měla o koho starat.

Pak jsme se mužem rozvedli, přišla jsem o práci, rok po synovi mi zemřel mladší bratr, pak mi našel gynekolog nádor v děloze naštěstí ihned operovatelný a nezhoubný, pak mi zase zemřel pejsek a vždycky si vzpomenu na tu kartářku, jak mi řekla, že budu trpět a měla pravdu a doslova.
Trpěla jsem a trpím. Každý den pláču, chodím denně na jeho hrob, povídám si s ním a nejhorší je, když přežijete své dítě. Navíc mi dcera řekla, že tehdy jeli autem hned za nimi a že ho viděla, jak ho nakládají, že s ním chtěla i mluvit...ale..však víte, nejde to,a ani to už nešlo. Říkala mi, že má z toho trauma dodnes.

Víte, říkám si, že jsem musela být v životě velmi zlá osoba, když mi život dává takto zabrat.

Naštěstí moje dcera porodila dvě krásné děti, jsem babičkou, našla jsem si práci a mám proč a pro koho žít.mamijarka-st.

Pozn.red.: Text nebyl redakčně upraven

Bez komentáře…..

ruze