Vašík a Honzík byli srnčí sirotci. Jejich mámu zabili pytláci a tak se jich ujala naše čtenářka ekleinovka se svými dětmi. Věděla, na koho se obrátit a tak jim dala šanci. Bez její pomoci by srnečci určitě uhynuli. Jak jejich příběh pokračoval, to už se dočtete v jejím pěkném příspěvku.

Je to už pár let, kdy jsme se nedobrovolně stali aktéry hrůzné podívané. Zpočátku to vypadalo nevinně. Jeli jsme s dětmi na chatu vyvětrat a na kraji pole si všimly dvou malinkých koloušků.

,,Mami,mami,koloušci!!!!“ křičely děti nadšeně. Koloušci tam stáli a vyjukaně koukali. No nic,chatu jsme vyvětrali a vraceli se domů. Děti křičí znovu: ,,Mamíííí,ti koloušci jsou tu pořád!!!!“ Přibrzdila jsem a pomyslela si, že tady asi něco nehraje. Nakonec jsem zastavila a za mnou vyskákaly z auta děti. Koloušci se skoro nehýbali, leželi. Byli neteční - zesláblí, dehydratovaní. ,,Kde mají maminku?“,ptali se kluci. Najednou jsem ji uviděla. Ležela blízko svých mláďat, ale její pohled byl vyhaslý. Zakrvácená. Zpočátku jsem myslela, že ji srazilo auto. Popošla jsem blíž a vidím, že je vyvržená. Pane Bože, co to bylo za hyeny, kteří ji mohli takhle zabít. Mámu dvou malých bezmocných tvorečků. Děti začaly hrozně plakat, i mně tekly slzy proudem. Co teď? Do rána by už nepřežili. Naložila jsem koloušky do kufru. Krčili se, ale nekladli žádný odpor. Jen tiše pískali.

Dcerka je okamžitě pojmenovala. ,,Mami, zachraň Vašíka a Honzíka!!!“ ,se slzičkami v očích prosila a s ní i kluci. Dva kilometry od nás bydlel hajný. Ten bude vědět, co s nimi, napadlo mne. A věděl. Obě srnčata jsme mu předali s tím, že je budeme navštěvovat.

Blížily se prázdniny a ty jsme trávili v lese na chatě. Hajný - pan Laštůvka, koloušky vypiplal. Za asistence mých dětí. Pili z lahviček a dobře prospívali. Byli ochočení, takže za dětmi chodili jako pejsci. Skotačili společně. Děti s nimi byly denodenně. Takhle hodné nikdy před tím nebyly. Naučily se za tyhle prázdniny hodně. Zodpovědně a s láskou se staraly o Vašíka s Honzíkem. Nepraly se, každý den natěšené, kdy už vyrazíme. Byly to ty nejhezčí prázdniny.

Srnečci rostli jako z vody. Zůstali na hájence ještě rok. To už z nich byli dospěláci. Slyšeli na jména a byli neuvěřitelně přítulní. Pak dostali svobodu. Sice odešli do lesa, ale každý den se vraceli pro potravu a pohlazení. Postupně se tyto intervaly prodlužovaly. Děti z toho byly zpočátku nešťastné, že je nevidí, kdykoli přijíždíme na chatu. Věděly ale, že jsou blízko.

Když jsme následující rok jeli o svátcích na chatu, měli jsme vzácnou návštěvu. Vašík se přišel podívat. Dostal ihned pamlsky. Jedl z ruky. Chvilku ještě pobyl a pak odběhl do lesa. Od té doby jsme pokaždé plnili krmelec senem a pochoutkami. Také u chaty jsme mu nechávali dostatek krmiva. Když si nedá on,dá si jeho bráška. Nebo někdo, kdo bude mít hlad . Ať si pochutnají!

Když na to teď vzpomínám, hřeje mne u srdce, že srnečci dostali šanci žít . Zachránili jsme spoustu dalších - sovu pálenou, malé káně, kotě v popelnici, ale zážitky se srnčaty byly emotivně i pocitově nejsilnější.

ekleinovka

Milá ekleinovko, díky za krásný příběh s dobrým koncem

Text nebyl redakčně upraven

Máte také zkušenosti se zvířecím sirotkem, milé ženy-in? Napište nám, pošletetřeba fotku svého svěřence na adresu:

redakce@zena-in.cz

Reklama