Výčitky, urážky a ponižování, mlácení a pokus o sebevraždu, k níž vyzval sám tyran. Taková byla „šeď“ manželského života Terezy. Vlastně rodinného. Rány sklízely i děti, které nemohly ponižovanou a uplakanou maminku plnou modřin a podlitin vidět.

Skoro zapomněla, že není jen starostlivou partnerkou, služkou a boxovacím pytlem zamindrákovaného manžela. A právě děti byly motivem, proč otevřít oči, které až příliš často neviděly přes monokly. Skončila v azyláku pro oběti domácího násilí. Skončila? Vlastně tam našla startovací čáru do života bez tyrana.

Pomocnou ruku jí podalo sdružení Acorus, které azylový dům provozuje, a jím, ale i třeba právními radami pomáhá ženám, které jsou v podobné nouzi jako Tereza.

I modelky vyprávějí příběhy o tyranech

A Acorus spolu s kosmetickou firmou Avon rozjel kampaň na podporu lidí týraných partnery. Aby o ní bylo víc slyšet, zapojily se i modelky Daniela Peštová a Adriana Sklenaříková-Karembeu, které při různých příležitostech interpretují příběhy konkrétních žen, jež se odvážily otevřeně promluvit o své zkušenosti.

Plody kampaně jsou poznat už nyní. Díky mediální kampani se od 1. září do 15. října využilo horkou linku Acorusu 283 892 772 třikrát více žen než ve stejném období loni. A o 58 procent víc obětí domácího násilí se obrátilo přímo na poradnu sdružení.

„Problém domácího násilí se odehrává většinou v rodinách, kde vyrůstají děti, a na ty to velmi působí. Já jsem sama matkou dvou dětí a dokážu tento problém pochopit,“ říká Daniela Peštová, proč se spojila právě s tímto projektem. A proč slovenská modelka? „Domácí násilí je problém, který skutečně existuje a je velmi vážný. Čtu noviny a vídám zprávy a myslím si, že se o tom nedostatečně mluví, a to je potřeba změnit.“

Sklenaříková si myslí, že mluvit o problému znamená velkou nadějí na vypořádání se s ním. První krok k cestě za vysvobozením z domácí tyranie. „Ženy si často ani neuvědomují, že jsou oběťmi domácího násilí. Je třeba o tom hovořit a je třeba proti tomu bojovat,“ uvedla.

Zkušenost s násilím ze strany současného partnera má až pětina žen v Česku a na Slovensku. A podle průzkumů každý druhý člověk starší 15 let ví o nějakém případu partnerského násilí z doslechu.

Součástí projektu „Avon proti domácímu násilí“ je i získávání finančních prostředků na podporu konkrétních projektů zaměřených na boj proti domácímu násilí prodejem speciálního symbolu – Náramku odhodlání.


Příběh Terezy:
Vyzval mě k sebevraždě. Poslechla jsem

Synové paní Terezy se báli chodit ze školy domů. Jejich táta byl notorik. Měli strach, co je doma zase čeká. Byli svědky fyzického napadání své mámy, slovních útoků, urážek a ponižování. Když se starší hoch snažil tátu usměrnit, začal sklízet rány a urážky i on. „Na popud staršího syna jsem našla odvahu jednat,“ říká paní Tereza.
 
Manželovi dlouho dávala šanci. Naposledy vydržel nepít devět dní. Pak ale do toho znovu spadnul. „Ten večer jsem se rozhodla. Vzali jsme doklady a učení dětí, pro syny jsem sbalila oblečení. Já si nevzala nic. Zapomněla jsem na sebe,“ popisuje. Už ráno zazvonili u dveří azylového domu.

Azyl přijaly obě děti s nadšením. Oddechly si. Přestal je svazovat strach. Když starší chlapec zjistil, že máma si nic z domova nevzala, dodal si odvahu a vrátil se pro pár věcí. Otec jeho příchod nevnímal. Vyspával své další alkoholické opojení.



Pád podnikatele

„Alkohol v mém manželovi vyvolával vždycky agresi. Zprvu se jen hádal, zpochybňoval své otcovství, urážel mě a ponižoval. Pak mě začal fyzicky napadat,“ vzpomíná Tereza. „Ráno zíral na mé modřiny a šrámy. Házel vinu na mě, že jsem ho nejspíš vyprovokovala. Váhal, kdo je normální. Klečel a brečel, sliboval, že přestane pít. Opět jsem mu uvěřila.“

Původně úspěšný podnikatel zvyklý na množství peněz ve vlastní peněžence dokázal být ve střízlivosti pozorný manžel. Tereza se starala o děti, on byl hlava rodiny, chlap schopný vydělat. A nedokázal šetřit. Pak ale krachl, útěchu našel ve skleničce, tu začala doprovázet stoupající se agrese frustrovaného.

Při jedné ze svých nálad došel k přesvědčení, že manželčiny slzy jsou důvodem k léčbě na psychiatrii. „Vytočil číslo léčebny a žádal, aby pro mě přijeli,“ líčí. Tam se však s pochopením nesetkal, prásknul telefonem a spustil další lavinu slovních útoků. „Křičel, ať se zabiju, vyzýval mě k sebevraždě. Vzala jsem do ruky nůž,“ svěřuje se žena. Vyčerpaná, unavená z toho všeho bezmyšlenkovitě plnila příkaz svého tyrana.

Syn je oporou
Ostří nože projelo její levou paží. Bolest ji vrátila do reality. „Bože, co jsem to udělala,“ problesklo její hlavou. To už u ní byli oba synové. Přiběhli z vedlejšího pokoje na pomoc.

Nebýt dětí, hůře by se dokopala k útěku. Obzvlášť starší syn ji pomohl v těžkých chvílích, a to pokračuje i v azyláku. „Po škole chodí na brigády. Snaží se vydělávat, drží nás nad vodou,“ oceňuje Tereza svého syna. S dětmi totiž počítá každou korunu, splácejí dluhy, aby nepřišli o družstevní byt, který museli ze dne na den opustit…

Každý druhý člověk starší 15 let ví o domácím násilí ve svém okolí. Vy také?

Reklama