V posledních desetiletích se lidé stávají prarodiči v pozdějším věku. Senioři mají také aktivní život, věnují se sportu, svým koníčkům, cestování a třeba i studiu. I když je to oproti dobám minulým řada změn, v mnohém je jejich role v životě vnoučat stejně jedinečná a nezastupitelná.

Co tedy prarodiče přinášejí do životů svých vnoučat a čím si získávají jejich lásku? Především svým nadhledem. Tím obvykle disponují měrou vrchovatou. Díky životním zkušenostem mohou totiž vidět trable svých vnoučat zcela jinou „optikou“ a s patřičným odstupem. Bývají proto často trpělivější i laskavější, než zaměstnaní a starostmi o chod domácnosti unavení rodiče. „S mým tatínkem nebylo lehké vyjít. Jako dědeček je však naprosto skvělý,“ potvrzuje Alena (31). Babičky a dědečkové mívají většinou na vnoučata také více času. Nejen na hru, ale i na popovídání. Představují tím pro ně bezpečné zázemí a oporu, zejména ve chvílích, kdy na ně nemají čas vlastní rodiče. Pro děti jsou také zajímaví obrovským množstvím životních zkušeností a zážitků, které jim mohou nejen odvyprávět, ale také předat.

Granny

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Babi, dědo, povídej!

Pamatujete si, jak jste často žadonili o to, aby vám prarodiče vyprávěli příhody ze svého dětství anebo třeba to, jak se s babičkou seznámili? Figurovalo v nich kromě nich samotných také mnoho jiných postav. Tak jste poznávali své předky. Vyprávění rodinné historie v dětech ukotvuje pocit sounáležitosti a příslušnosti k určitému rodu. V době animovaných filmů a všemožných technických vymožeností už se také k dětem nedostává tolik klasických pohádek a knih, kde se lidské hodnoty měří jiným metrem, než nyní. Babičky a dědečkové rádi sáhnou po knihách anebo vyprávění pohádek, které oni sami četli svým dětem anebo je znají od svých rodičů a vnesou tak jejich prostřednictvím do životů svých vnoučat vzory chování, které z dnešního života již téměř vymizely.

Méně výchovných i emocionálních problémů

Není se tedy čemu divit, že podle zkušeností výchovných pracovníků i psychologů se u dětí, které jsou v pravidelném kontaktu se svými prarodiči, vyskytuje daleko méně emocionálních a výchovných problémů. Ve Skandinávii se například úmyslně budují areály, kde jsou propojeny domovy seniorů s mateřskými školkami. V Německu zase zavedly některé školy povinné návštěvy žáků v domovech důchodců. I když se to školákům zpočátku často nelíbí, posléze mnozí ocení to, že někdo má zájem o jejich starosti i radosti, dokáže jim poradit a má pro ně vždy vlídné slovo. Se „svým“ seniorem se tak leckdy schází i mimo vyučování. Podobné projekty byly zrealizovány také v Praze. Na Zbraslavi a ve Vršovicích existují zařízení, kde je spojena školka a denní stacionář pro seniory.

Čtěte také:

Reklama