„Mami, já tě nechci! Chci být s tátou! Nemám tě rád! Ani toho pána, co s ním žiješ!" křičel sedmiletý Pepík na celou ulici. Lidé se ohlíželi a vrtěli hlavami. Jaká to může být máma?" napadalo je možná. Že s ní ani vlastní dítě nechce být? Krkavčí matka!"
Jenže Jitka není žádná krkavčí matka. Je to normální, trochu unavená máma, která se s Pepíkovým tátou rozvedla, když byly klukovi čtyři roky. Teď si našla nového přítele, otěhotněla a doufala, že se jí blýská na lepší časy. Dokud se Pepík neodmítl vrátit z dovolené s tátou.

Uteču k tátovi!
I když to může vypadat podivně, s podobnými případy se dětští psychologové i soudci, rozhodující o svěření dětí do péče jednoho z rodičů, setkávají poměrně běžně. Za všechny snad stačí uvést příběh jedenáctiletého Marca, který své matce, Slovence, utekl na italskou ambasádu. Má totiž obojí občanství a chce zůstat se svým tátou v Padově. Okresní soud ve Zvolenu ovšem v pátek 10. 8. rozhodl o vydání dítěte matce, stejně jako před rokem, kdy se chlapec pro změnu odmítal vrátit z dovolené v Itálii. Leckoho z nás určitě napadne: Rozhodl soud správně? Nemá už jedenáctiletý kluk dost rozumu, aby si sám vybral, s kým chce žít?"

Praxe? Matce!
Jak se o podobných případech rozhoduje v České republice? U starších dětí bývá zvykem přihlédnout k jejich názoru, není však rozhodující. Důležité jsou také podmínky, které mohou oba rodiče dítěti poskytnout - ekonomické, sociální i psychologické. Přes relativně dobrou legislativní úpravu však v praxi stále ještě platí námitka sdružení Spravedlnost dětem, že institut střídavé péče (oba rodiče se v péči o dítě střídají, například v intervalu týdne či měsíce) není v ČR prakticky využíván a do péče otce bývá dítě po rozvodu svěřeno jen v 8 % případů. Dává-li tedy dítě přednost životu s tátou, má často smůlu.

Mám tě rád, nemám tě rád...
Druhou stránkou mince je skutečnost, že děti bývají ve svých sympatiích a antipatiích k rodičům často nestálé - oblíbenější je ten z rodičů, který je zrovna něčím atraktivnější - ať už nabídkou zajímavé dovolené, větším množstvím volného času nebo dražšími dárky. K neoblíbenosti jednoho z rodičů naopak přispívá, když si najde nového partnera. Hotovou katastrofu pak může způsobit očekávané narození dítěte s tímto partnerem - což je i Pepíkův a Marcův případ.

Měnit nebo neměnit?
Rozhodování o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů nebo do střídavé péče (ta je ovšem možná, jen když rodiče bydlí tak blízko, aby dítě nemuselo měnit školu a kamarády) tak není nikdy lehké. I když vše proběhne takzvaně v klidu", je rozvod pro dítě traumatem - ovšem mnohdy menším, než soužití znesvářených rodičů. I děti z nerozvedených rodin mívají období, kdy dávají přednost jednomu z rodičů a výkřiky Nemám tě rád!" nejsou především u dětí předškolního a mladšího školního věku výjimkou. O změně péče by se tedy mělo uvažovat pouze v případě, kdy je touha dítěte žít s druhým z rodičů trvalá a soužití s prvním z rodičů přináší vážné problémy.

Řeklo Vám někdy Vaše dítko, že Vás nemá rádo? A Vy svým rodičů? Kterého z rodičů jste měla raději? Jste z rozvedené rodiny? U kterého rodiče jste vyrůstala? Jste sama rozvedená? Myslíte, že mají být děti svěřovány přednostně matce? Co si myslíte o střídavé péči?

Reklama