"Už je to tady", oznámila jsem manželovi hned ve dveřích.
"Co se děje", vyřkl pobledlý manžel s představou, že se k nám snad hrne tchyně na víkend.

"Naše dítě chce psa", sdělila jsem mému muži, který je milovníkem zvířat až za hrob.
Po letech v paneláku však došel k závěru, že těchto zvířat je v okolí přebytek a jejich ňafání a vytí si užijeme v našem bytě dost.

Právě v našem domě si za poslední rok pořídily psa dvě rodiny.
Jedna bydlí nad námi a tak jsem poslouchala radostné pobíhání psíčka za míčkem každý večer. Ano, jen večer, jelikož přes den tam byl ten chudák sám a vysílal do celého světa a po celé dny své žalostné volání.
Tento když vyrostl a osamostatnil se, přestal konečně výt. Pocit úlevy se však dostavil jen na pár týdnů. Po té se vše opakovalo jen s jediným rozdílem. Obšťastňující zvuky řádícího štěněte se k nám linuly zespoda....

Naše rodina tedy psa mít nebude. Ale jak to vysvětlit malému dítěti?
Na místě je alespoň nějaká náhrada, vždyť zvířátka jsou pro děti nenahraditelná.

V současné době máme tedy několik desítek akvarijních rybiček, které si plují v obrovském akváriu v obýváku. Je to moc hezké, jen při uzavírání pojištění na byt jsem si raději připlatila a nejednou se ujišťovala, že pokud to třistalitrové akvárko praskne, jsme za vodou...
Máme také ještě papouška.
Říkala jsem, že manžel má rád zvířátka.
Ubezpečovali mě, že z malého ptáčka není nepořádek. Nevěřte jim, je, a to velký. Všude jsou peříčka a zrníčka a taky ty malé ptačí bobky.
Papoušek s námi jí, lítá po celém bytě a manžel si ho nosí pyšně na rameni.

Nevím jestli to bude mému zbytku rodiny stačit.
Myslím, že tu větu "mami, já chci psa" ještě někdy uslyším.
Ale to už snad budu bydlet jinde.

A co vy, jak jste odpověděli?

Reklama