Naposledy jsem plakala včera.
 
Nebyly to slzy smíchu, smutku ani beznaděje.
 
Prostě mi vytryskly, když jsem kolegyním líčila můj ranní telefonát.
 
Bylo za 2 minuty osm hodin. Zazvonil mi mobil a zobrazilo se mi číslo školy, kam chodí můj syn do 4. třídy. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, lekla jsem se, co se stalo. Volala mi paní vrátná s tím, že mi předá syna. Jenom mi blesklo hlavou, je to dobrý, může mluvit. Hlavou mi proběhly všechny možný katastrofický scénáře.
 
Syn: "Ahoj mami, ty se na mě budeš zlobit," prokládáno vzlykáním
Já: "Co se stalo?"
Syn: "Ale ty se na mě budeš zlobit!"
Já: "Asi jo, ale už mi řekni, co se stalo!!"
Syn: "Já jsem po cestě do školy ztratil brýle." (podotýkám, že je nosí od tří let celý den)
Já: "Cože jsi ztratil??!!"
Syn "No, brýle"
Já: "Jak můžeš ztratit brýle, který máš na nose??!!"
Syn: "Já jsem říkal, že se budeš zlobit."
 
Artepa
  
P.S. Brýle nakonec našel, ležely na cestě do školy. Zřejmě se do kapsy netrefil.

Milá Artepo, Váš syn musel mít asi velký strach, když překonal ostych a rozhodl se dojít ve škole za vrátným a poprosit ho, aby Vám zavolal  :-).

Člověk má někdy pocit, že se musí v každé příští vteřině něco stát. Když zjistíme, že je vše v naprostém pořádku, oddychneme si a občas přijdou i slzy úlevy.
 
Reklama