Není to tak dávno, co jste si mohly přečíst článek Krása, která bolí. Častokrát jsem se zmínila, že téměř všechno si musím vyzkoušet na vlastní kůži. Není tedy divu, že moje kroky před několika dny směřovaly právě do tetovacího studia.

Piercing? Blázníš?!
„Piercing jazyka? Ty ses zbláznila!“ bylo mi sděleno, když jsem se zhruba před měsícem snažila nastolit toto téma. „Samozřejmě, že je to hezké, ale tobě to prostě nedovolím,“ stál si tvrdě za svým. Načež jsem si vyslechla několik důvodů, proč bych měla svého přítele poslechnout.

Mohla bych totiž skončit ve špitále s oteklým jazykem jako jedna stará známá, která se svým jazykem málem udusila. V lepším případě se udusím ve spánku, až uvolněnou „pecku“ vdechnu. Budu si systematicky ničit zubní sklovinu, a až se jednou kousnu do „jazyka“, mohlo by mě to stát rovnou celý zub. Krom toho budu ještě dlouho šišlat, a to je při práci novináře přinejmenším těžký handicap.

Tento rozmarný návrh byl v několika dnech zcela zapomenut. Vynořil se zpět až před několika dny, kdy se to v nás trochu rozleželo. On by mi piercing dovolil, jenže já už ho vlastně nechci.

Během následujících deseti minut vypínám pracovní počítač a chystám se domů. Ještě stihnu odeslat rýpavou zprávu, že se tedy cestou domů stavím v tetovacím studiu nedaleko „Staromáku“. Čekám rázný zákaz, jenže místo toho mi telefon smělým pípnutím oznámí: „Dělej si, co chceš, stejně to nedáš. :)“ Já že to nedám? To byla teprve výzva!

Jen neutéct…
Několik dlouhých minut si ještě prohlížím vitrínky s tetovacími motivy i všemožnými piercingy, ale víc než na obsah oněch skříněk se soustředím spíš na to, jestli nemám raději vzít nohy na ramena. „Já ti to udělám klidně hned,“ odpovídá slečna za pultem na můj dotaz. Připadá vám divné tykání? Zajděte si do skate nebo snowboard shopu, budou tam s vámi mluvit úplně stejně. Tedy alespoň tehdy, budete-li vypadat na méně než 40 let.

„Tak pojď za mnou," houkne slečna za rohem, zatímco si připravuje potřebné náčiní. „Vypláchni si tady ústní vodou a za chvíli to vyplivni,“ dodává. Ve vteřině sedím v koženém křesle a hlavou mi proběhne poslední myšlenka na útěk. Jenže to už můj jazyk spočinul mezi svorkami a jehla míří na místo, které tatérka označila černým fixem. „Slibuju, že to nebude bolet. K tomu nepotřebujeme ani umrtvení,“ usmívá se na mě. Má pravdu, skoro to nebolí.

„Ještě vteřinku a už tě nechám, jsi šikovná. Přímo ukázková zákaznice. Sice se bojíš, ale neděláš cavyky. Jiný u toho dělají docela komedie,“ nepřestává se smát. Celé to trvalo sotva pár minut. Překvapilo mě, jak rychle se takový piercing dá zvládnout.

Hodně zmrzliny a žádný orál!
Kdybych byla informována už předtím, asi bych práh salonu nepřekročila. Teprve teď se teoreticky dozvídám, co všechno moje nová ozdůbka obnáší. Prakticky si to vyzkouším v následujících dnech.

Jazyk by mi právě teď měl začít otékat. Otok prý ustoupí zhruba za týden. „Bude tě to asi dost bolet, takže doporučuju jíst hodně zmrzliny a nejspíš budeš potřebovat i léky na bolest. Docela dobře pomáhá ibalgin. Po každém jídle po dobu čtrnácti dnů vyplachuj ústní vodou, aby se tam nedostala infekce, ono to i pak míň bolí. Každý večer to kontroluj a případně utahuj závity. Občas to povolí,“ radí mi mladá žena před odchodem.

Říkám si, proč si lidé vůbec nechávají dělat takové ozdoby, když stejně nejsou ani vidět. Snad jen při tom lízání zmrzliny. Na mou myšlenku vzápětí odpoví tatérka posledním varování: „A hlavně, prosím tě, tři týdny žádný orální sex!“ Stejně tak je mi jasné, že na vroucný polibek můžu na pár dní zapomenout.

Přichází komplikace
Moje další kroky pochopitelně směřují do lékárny, kde záhy poznávám první útrapy. Mlčky položím na stůl pár balení ústní vody, a než vyslovím: „Dobrý den, jeden čtyřstovkový ibalgin, prosím,“ má paní magistra celkem pěkně poslintaný pult. Takže přikupuji ještě balení papírových kapesníků. Zdá se vám to nereálné? Jazyk otekl, zdřevěněl a spodní kulička spolehlivě tlačí na slinnou žlázu… S tím se opravdu moc mluvit nedá.

Dalším nelehkým úkolem bylo zakoupit si jízdenku, aniž bych vypadala jako mentálně retardovaný jedinec. Jenže moje „R“ zní tak pěkně americky a při sykavkách by se mi určitě hodily blatníky nebo nepromokavý bryndák s kapsičkou. Nesměle přistoupím k okénku: „Dobrý den, jednu juniorskou, Lysá nad Labem.“ Obávám se, že při téhle exhibici půl nádraží taktně zadržovalo smích až rudlo a druhá půlka soucitně pozorovala toho chovance ústavu sociální péče, jenž zůstal chvíli bez dozoru.

S podobnou reakcí se setkávám i doma. Samozřejmě, že se chci o první zážitky podělit s chápavou duší. Jenže chápavá duše se v hurónském záchvatu smíchu kácí k zemi už při prvních dvou větách. Nastává tichá domácnost. Jdu vyvenčit psa. Ale ouha, brzy zjišťuji, že pískání už neovládám.

„Ke mně!" snažím se přivolat fenku. Nic. „K noze!“ zkouším jiný povel. Můžu si bezhlavě plácat do stehna, ona si pro jistotu ještě provokativně sedá. Jdu sama. Jdu... Já vážně odcházím! Pes si raději lehá. Normálně se za mnou rozeběhne hned, jakmile se trochu vzdálím. Ale teď čekala výsměšně na písknutí. Třikrát fouknu na prázdno, ale nakonec ze sebe cosi jako písknutí vyloudím. Fenka se pochopitelně zvedla a přiběhla rychlostí blesku. Naprosto věřím, že se mi v té chvíli smála. Kdyby to šlo, řezala by se nahlas a do stehen by se plácala ona. Musím najít píšťalu.

Bude lépe
Potíže téhož večera nastávají i s jídlem. Po třech hodinách od propíchnutí dostávám hlad, a to je kámen úrazu. Jak by se vám jedlo s ochrnutým jazykem? Pro mě je nyní půlka párku a kousek chleba takřka celovečerní zábava.

První dva dny skutečně potřebuji tišící léky. Spotřeba zmrzliny není zanedbatelná - dva nanuky a jeden polárkový dort každý den. Den druhý - už neslintám. Den třetí otok ustupuje, snažím se lépe mluvit, ale americké „R“ z některých slovíček zní stále a také se můžu pořádně najíst. Jazyk už nebolí a já se můžu pochválit: „Zvládla jsem to."

Ve vzduchu je cítit další sázka. Tentokrát kérka…

Máte tetování nebo piercing? Nechala byste si ho udělat? Co si o takových ozdobách myslíte?

Reklama