Moje máma je hodná.
Naučila mě to a tohle a mám po ní spoustu dobrých návyků a zděděných vlastností. Z dětství si pamatuji její vždy otevřenou náruč a princezny, které mi často kreslila.
Pak jsem dospěla a začaly trable, které jsem se s ní snažila řešit, v zásadě jsem chtěla poradit. Rady se však měnily v rozkazy, které se musely poslechnout. Když ne, tak bylo zle a v podstatě je to tak dodnes.
Nebudu jí přece nic vyčítat, vždyť i já jsem máma, a vím, jak je to nelehké. Anebo bych měla? 

Abyste dobře pochopili, povím vám jednu příhodu z mého života, která se přímo týká naší komunikace.

Přibližně ve věku mých dvaceti let jsem se nacházela v nezbytném stádiu smutku, po  rozchodu s mou první láskou. Dodnes to považuji za jedno z nejtěžších životních období. Jsem osoba lehce až těžce přecitlivělá, záleží na okolnostech. Pokud jsou ale srdeční, je se mnou zle.

Zašla jsem tedy za maminkou, vybrečet se na rameno a snad vyslechnout i nějaká slova útěchy.  
Máma se zpočátku tvářila velice chápavě. Vyslechla, povzdechla, snažila se poradit.
Avšak co čert nechtěl, rady nezabraly a já byla ve stavu smutku ještě další den. Maminka sebrala zbytky trpělivosti a poplácala mě po zádech ve stylu "už dost nářků a hlavu vzhůru".

Vycítila jsem, že toto rameno se stává pro vyplakání již nevhodné, a snažila se v sobě stesk po "jediném chlapovi na světě" potlačit. Teď už vím, že jakékoli urychlování a potlačování pocitů, zvláště těch negativních, je úplný nesmysl. Ale než jsem to pochopila a snažila se řídit povely mé mámy, bylo mi zle. K mým případným starostem, které život přináší,  končily veškeré konverzace s mou mámou  ráznými slovy, zakončenými několika tučnými vykřičníky. Dále byl jen konec odstavce, místo pro vyjádření mých citů se nenacházelo.
Zde pro ukázku jedna poslední věta jednání:
"Už nesmíš být smutná, musíš být veselá. Jsi mladá, hezká, chytrá a máš dokonce svoje auto. Tak co chceš. Já v tvém věku měla již tvou sestru a byla jsem rozvedená..."
To mi bylo velice líto, že má máma měla v mém věku takové existenční starosti. Ale já za to jaksi nemohla, že..  

Postupem času jsem se mamince přestala svěřovat.
Je to pro obě strany výhodnější.  Já jí nedělám zbytečné starosti a ona nemusí zmateně řešit situaci svým "bububu". 
Také jsem se naučila  usmívat vždy v její přítomnosti. Pokud jsem smutná, nelezu jí na oči.
A je klid.

Je to tak správně?
A jak se chováte před svou mámou vy?

               
Reklama