Ahoj, všechny zdravím a doufám, že předpověď počasí se nevyplní, tady aspoň svítí sluníčko a holky chodí s holými zády a bříšky :-)

Teď k tématu: právě před chvilkou, když jsem míjela svůj minulý, kdysi dávno můj, domov, jsem se zamyslila, jak je to nespravedlivé, že jsem ho musela opustit. V tom bytě (byl služební) jsem prožila celé svoje dospívání a tehdy jsem ani na moment nezauvažovala o tom, že budu bydlit jinde.
Byt byl zajímavý tím, že byl sice téměř v centru města, ale přesto v zeleni a k tomu ve velice nevšední budově - byl v kostele a spolužáci mi to bydlení patřičně záviděli.

Jaká to pro mě byla rána, když jsem se ve svých cca 15 letech dověděla, že se naši rozhodli odstěhovat do paneláku! K těm jsem měla odpor odmalinka, jako malé dítě jsem žila v domku na vesnici, pak v tom pěkném městském bytě, kde byly jen dvě rodiny ve vchodu a žili jsme si tam téměř idylicky. Proto jsem se s domovem těžko loučila, ale co naplat.

Přestěhovali jsme se tedy  do toho paneláku, který měl všechny chyby, co se jim kdy vyčítaly. Průslyšný, nedodělané chodníky, bahno všude kolem, voda často netekla a jediný spoj - autobus - jezdil párkrát za dopoledne, příslušně narvaný.
No, nelíbilo se mi tam vůbec.
Přesto jsem tam nechala kus svého života.

Po svatbě jsme s manželem stavěli dům na předměstí. Dlouho a s velkým odříkáním. Moc jsem se tam těšila. Mezitím jsme si pár let v tom paneláku společně s maminkou a mou babičkou odžili. Ale, jak se stává, během stavby si manželé často odvyknou společnému životu a pak si na sebe těžko zvykají. Rozdílné názory na život, jeden příliš dominantní s neochotou se podřizovat... o iluze jsem bohužel brzo přišla a viděla, že není naděje na nápravu.
A tak jsem jednoho dne (no, spíš po zralé úvaze a po 23 letech společného života) sbalila syna, gramofon a kocoura, k tomu jen své oblečení a během hodiny jsem byla zpátky v paneláku a manželovi jsem vzkázala, aby si ten svůj majetek klidně sežral, že mi je klid milejší.
No, nesežral ho:), ale hezkých pár let mi ztrpčil, než jsme se vypořádali.

Poslední mé stěhování bylo o pár bloků dál, do malého bytečku, který jsem si za "své" peníze pořídila a jsem v něm s novým manželem docela spokojená. Hlavní roli hraje to, že je na ideálním místě, v zeleni a je v malém, takřka rodinném paneláčku.

Ale vrátím se k začátku.
Vždycky, když jedu kolem toho kostela, zabolí mě srdce. Koukám do oken, kde byla ložnice, obývák, zajímalo by mě, jestli mají v kuchyni pod oknem stůl, jako jsme měli my... možná by stačilo zazvonit a vysvětlit, poprosit, jestli můžu na chvilku dál.... ale na druhé straně mám strach z toho, že bych viděla všecko jinak, než bylo dřív, a pokazila si vzpomínky. Asi to nechám tak a spokojím se pohledem zvenčí a hezkou vzpomínkou.

Závidím každému, kdo může zůstat tam, kde prožil dětství, protože tam nechal svoje srdce.
Gerda


Milá Gerdo,
mám dojem, že by se člověk vracet neměl.
Jednou jsem podlehla tomu pokušení a vrátila se po mnoha letech do míst, kde jsem prožívala nádherná léta dětství. Všechno jsem měla v růžovém obláčku vzpomínek, a najednou viděla šedou, zaprášenou realitu. Nic nebylo jako dřív, všechno se zdálo nějak špinavější a ošklivější.
Možná má někdo jinou zkušenost, ale já byla tenkrát strašně zklamaná. Sen se rozplynul... 

Reklama