Partnerů, kteří spolu žijí jen tak „na hromádce“, u nás přibývá. Svatba už dnes není tak důležitý krok jako dřív, a to ani v případě, že se partnerům narodí dítě. Nic proti tomu, když to oběma vyhovuje.
Co když ale jeden z partnerů po svatbě touží? Pak mohou nastávat nepříjemné situace pro oba. „Není to nic hrozného, ale přece jenom to téma mezi námi leží. Žijeme spolu jedenáct let, to je myslím dost dlouhá doba, dětem je sedm a pět let. Kdyby nic jiného, vadí mi to, že se jmenuju jinak než děti. Vím, že je to dneska už běžné a nikdo na mě nekouká divně, že nejsem vdaná, ale když někam kvůli dětem volám, musím vždycky vysvětlovat, že jsem ta a ta, matka toho a toho dítěte... Všechno je prostě složitější - když jsem žádala o přídavky, když jsme chtěli půjčku nebo leasing na auto a jiné věci. Svatba je jen papír, ale důležitý papír,“ vypráví paní Alena.
A jak sama dodává, na jejich vztahu to nic nezmění, jen by se zjednodušilo hodně věcí. A navíc by se Alena nemusela bát, že přijde o byt a peníze, kdyby se náhodou s jejím partnerem něco stalo. „Vím, že děti by o nic nepřišly, ale já ano. Martin si tohle ale vůbec nepřipouští, říká, ať nemaluju čerta na zeď, že mu to takhle vyhovuje. Svatba ho nezajímá. Asi budu muset navést děti, ať ho přemluví, že chtějí jít na svatbu,“ říká v legraci Alena.
Je pravda, že se v tomto ohledu situace v poslední době změnila. Páry, které spolu žijí bez svatby, dnes nikoho nepohoršují, je jich stále víc a bereme je jako normální, stejně jako manželské. Bohužel ale zákony a právo tohle rozlišují.
Jak to je u manželů a nesezdaných párů (druh a družka)?
Ačkoliv nesezdaných párů přibývá, pořád mají mnohem menší právní ochranu než manželé. Žádný zákon totiž soužití takových párů neupravuje, takže mnohem víc záleží na tom, jak se partneři domluví. Jiné to je, když se nesezdanému páru narodí dítě, v takovém případě má dítě stejná práva, jako když se narodí v manželství.
Vztahy v rodině, rodinné i dědické právo upravuje Občanský zákoník (Zákon č. 428/2011 Sb. z 6. 11. 2011, kterým byl novelizován Zákon č. 40/1964 Sb., od 1. 1. 2014 má platit nový Občanský zákoník). Je v něm definováno manželství, které je stále považováno „za nejlepší formu partnerského uspořádání a nejvhodnější prostředí pro výchovu dítěte“, soužití nesezdaných párů ovšem nikoliv. To se řídí ve většině případů morálními normami a dobrovolností, což si ale mohou partneři vykládat každý jinak, zvlášť při ukončení takového vztahu.
Rozdíl se týká hlavně společného jmění, vyživovací povinnosti a dědického práva. Společné jmění manželů existuje pouze v manželství, stejně tak povinná vyživovací povinnost mezi manžely (i v případě rozvodu). A dědické právo (dědění ze zákona) je rozhodně výhodnější pro manžele.
Naopak sociální podpora počítá i s pojmem druh a družka a pojem rodina je stejný v obou případech, takže děti mají svá práva zaručena, ať se jejich rodiče vezmou, nebo ne. A rodičovská práva a povinnosti jsou stejná také pro oba případy.
Více najdete na stránkách Ministerstva spravedlnosti.
Další články v našem magazínu:
- Bývalý manžel mě pomlouvá a mně to znepříjemňuje život
- Mám se vdávat. Ale zamilovala jsem se do jiného
Nový komentář
Komentáře
Pentlička — #16
Barbucháč — #21 Nevšiml si?
mám ve svém okolí jednu dámu, která povila tři robátka, všem dala své příjmení, protože jejich tatínek se také ke svatbě neměl a když se cca po deseti letech ke svatbě rozhoupal byl vyjevenej, že se děti stejně nejmenují po něm
kobližka — #18 asi ustálená zvyklost. Děti totiž mívaly vždy jméno po otci - akorát teda za okolností, že byli rodiče manželé, že jo. To se teď trochu změnilo. Ale znám i ve svém okolí dva případy, že dítě má příjmení matky.
Nechápu stížnost paní na to, že jí vadí odlišné jméno. A kdo jí nutil, aby děti měly jméno po otci? To není povinnost, klidně mohla uvést své příjmení a bylo by jí líp. Tyhle kecy a stížnosti fakt nemusím. Jak píše níže kolegyně, jen to JEN nesmyslná tradice. Žena má vlastní volbu.
Mě docela zajímá,proč svobodná žena automaticky dává dětem jméno po otci? To se přece nemusí,ne? Proč se jednoduše to dítě nemůže jmenovat jako ona? Je to ustálená zvyklost,tradice.....nevím,,ale to jako by nebyla dost dobrá dát dítěti svoje jméno?
Pentlička — #16 kdysi jsem měla před svatbou, leč snoubenec vzal do zaječích, aniž by kdy pořádně vysvětlil důvod. A že mě to sakra zajímalo. Tím pádem se můj vztah ke svatbám dostal pod bod mrazu. Na co humbuk před "celým světem"? Proč si brát někoho, z koho se časem vyklube kretén a pak ještě řešit rozvod?
Od jisté doby už mě tedy neuráží být "jen" přítelkyní, cením si vztahu a nepotřebuji papír.
Být mladá, nepořídila bych si děti s někým, kdo si mě nechce vzít. nechtěla bych být přítelkyně, ale manželka. A to ne kvůli majetku a dědictví a stejnému příjmení, to vše se dá nějak ošetřit, ani kvůli nějaké pofidérní jistotě, protože papír nikomu nezaručí, že mu ten druhý bude věrný a neopustí ho. Ale já stále považuji manželství za určité vyvrcholení lásky a za potvrzení toho, že mě ten druhý miluje a dává to najevo před celým světem. Že alespoň v tu chvíli sňatku (jedinci, kteří za něco stojí, to však myslí i do budoucna, nejlépe navždy) jsem prot toho partnera jediná a všem ostatním dává najevo, že jinou ženu nechce.
Něco jiného je, kdybych si našla nějakého přítele te´d v mém věku. To už bych zase o manželství vůbec nestála, ani o společné sestěhování. To je ale úplně jiný případ.
asi jí rozumím, jak to myslí
ale ten papír opravdu není všechno...snad jen kromě těch dědických práv, to je nezpochybnitelné
Rikina — #5 Paní řeší to, že kdyby pán umřel, zdědí ten byt děti a ne ona.
Rikina — #12 Ale představ si, kolik času musí strávit na úřadech, když si už podeváté(?) mění příjmení? To máš OP, ŘP, ZP, banka, a jestli podniká, tak i spousta dalších věcí. Jestli tohle zvládá, tak to je zase ale dobrá
Obecně se dá říct, že každý extrém je škodlivý. Mám švagrovou, která je toho názoru, že napřed svatba a pak všechno ostatní, a v důsledku toho je nyní vdaná již popáté. Jednu dobu jsme měli v rodině problém si uvědomit, jak se zrovna jmenuje, protože si pokaždé vzala příjmení svého aktuálního manžela, a po rozvodu se zas vracela k původnímu příjmení.
Taky kdo má pořád vymýšlet svatební blahopřání a dary, že jo. A zkresluje to statistiku. Ale údajně teď to páté manželství už je to ono. Uvidíme.
kamarádka to má podobně, sňatek by byl její partner "ochoten vyřídit" snad jen po internetu, kdyby to šlo...milenku si ale najít dokázal s tím, že prý je stejně kamarádka jako matka jeho dětí v hierarchii "výš"
co se jejího nároku na jeho majetek týká - před pár lety kvůli němu a jejich dětem opustila své rodiště, lukrativní zaměstnání a stala se ženou v jeho domácnosti, nechápu, proč by neměla mít na věci budované v době jejich soužití nárok
nicméně já sama se také hlásím k tomu, že být nesezdaná, dala bych dětem své příjmení, ne mužovo
Rikina — #9 S tím nelze než souhlasit
Mám vzdálenou sestřenici, která se nesezdána po dvou dětech svěřila, že jí její muž řekl, že na to, aby si ji vzal, ještě není dost zralá. Pak si pořídili ještě třetí dítě (chtěl chlapce), aby se on odebral k nějaké zralejší dámě. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam 
Suzanne — #8 No ona to tam píše, že se bojí o peníze a o byt. A že pán si to nepřipouští. Čili o tom zřejmě spolu hovořili.
Ale on to stejně bude jen ilustrační příklad k těm paragrafům. Já s tím souhlasím, že napřed svatba a pak děti, ale když už někdo souhlasí s tím, že děti bez svatby, tak se holt pak nemůže divit, že má, co chtěl. 
Rikina — #7 Možná nevěděla, pocity se prostě léty mění a postoje taky.
Možná to brala jako samozřejmost, že ho to "trkne", nevím, nejsem v její kůži 
S tím dědictvím - to jsem já (nikoli ona) reagovala na tvoji zmínku o bytu.
Suzanne — #6 A to nevěděla dřív, že je to ponižující? Zjistila to až po 11 letech?
Nebo je to spíš tak, že si myslela, když s ním bude mít děti, že ho do manželství dokope, a ono to jaksi nevyšlo? 
No a kdyby mi někdo natvrdo řekl, že chce svatbu proto, aby mohl dědit, tak to by mě jistě přesvědčilo především o tom, že svatba fakt nebude. 
Rikina — #5 Myslím, že paní jen vypočítává praktické záležitosti, ale ve skutečnosti je pro ni ponižující, že má dvě děti s někým, kdo si ji nechce vzít. Říkám to natvrdo, ale cítím to stejně jako ona, ať už to "odpůrci" svatby vidí jakkoli. V případě jeho úmrtí (nedejbože) je manželka řádnou dědičkou. Minimálně.
Jestli tomu správně rozumím, tak té paní jde především o byt. Ovšem jestli byt je toho pána a on na něj splácí hypotéku, tak svatbou se to nezmění a byt bude pořád jen jeho - jako ostatně cokoli, co člověk získá před tím, než vstoupí do manželství.
Jestli je hypotéka napsaná na oba a oba se podílejí na splácení, tak budou spoluvlastníci bytu i bez svatby, pochopitelně, až to splatí, do té doby je byt především banky. 
Takže nevím, co se řeší. Jinak je zábavné, že ona zřejmě celých 11 let doufá, že ho jednou zlomí a on si ji vezme. No a to, že na jejich vztahu svatba "nic nezmění" - viděla jsem dost párů, které spolu léta žily, pak z různých důvodů na svatbu došlo, a takřka do roka a do dne byl konec a rozvod... čili asi se něco změnilo. Možná ten papír dává přílišnou jistotu a lidi k sobě začnou být méně pozorní, kdo ví. 
Mají pocit, že už se nemusí tolik snažit, protože ten druhý teď přece má "manželskou povinnost". 
Nevím, je to jen dohad. Ale já osobně bych se vdala jen s velmi dobrou předmanželskou smlouvou, čistě pro pořádek. 
Suzanne — #1 přesně tak, jakmile přišla řeč na děti, řekla jsem, že pokud je budu mít za svobodna, budou se jmenovat po mně a jak to šlo rychle
ješitní chlapi