Reklama

Dobrý den,

 

zdravím redakci i čtenářky a zároveň vás všechny prosím o radu.

 

Opravdu jsem netušila, že mě někdy moje dítě bude vytáčet na nejvyšší míru. Dceři je 10 let, ale jak s tou mlátí puberta, to byste nevěřili. Ona to snad zatím ani není ta pravá puberta, ale i tak to stojí za to. Kolegyně v práci mi říkají, že puberta se musí jedině přežít, protože jinak by prý člověk skončil ve vězení. Doufám, že to zvládnu :-).

 

Eliška byla úplně normální dítě, tak akorát živé, zvídavé. Hodně jsme s ní chodili na výlety, sama měla a má v oblibě pohyb, jízdu na kole, na bruslích. Odmala jsem s ní chodila do Sokola na hodiny cvičení pro prcky, pak na balet, ale jak začala chodit na druhý stupeň (promiňte mi mé staromilství, ale pod pojmem gymnázium si představuji úplně jiný stupeň vzdělávání), tak začaly starosti. No, starosti. Pár holek ze třídy začalo chodit na aerobic, dcera se tam šla kouknout a chytlo ji to. Začala taky navštěvovat hodiny „poskakování“, jak tomu říká můj táta, a šlo jí to velmi dobře. Jenže jsme podcenili jednu věc: módu a vliv kamarádek.

 

Aerobic je totiž víc než kterýkoliv jiný sport spojen s módou a líčením. Eliška se najednou začala zajímat o hadříky, z jejích úst začala padat slovo jako outlet, outfit a look..., svoje kapesné proměňuje za časopisy s „módní policií“. To by mi vadilo asi nejmíň, ale začala se i malovat. Šla jsem na to pomalu a s rozvahou, snažila jsem se jí vysvětlit, že nejhezčí je v jejím věku právě taková, jaká je teď, že to se už nikdy nevrátí. V rozhovoru padla i slova jako melír a barva – samozřejmě z její strany. Že prý budou mít vystoupení a pro celkový look a jednotu projevu (najednou mluvila jak učená kniha) si mají dát udělat melír. Nevěřícně jsem koukala, že by trenérka chtěla nechat udělat desetiletým holkám melír. Taky že ne! Eliška si to celé vymyslela!

Když jsem si to u trenérky ověřila, šla jsem si to s dcerou vyříkat. Jediné, co jsem slyšela, bylo: ty mi nic nedovolíš, to jiné holky..., vypadám jak bezdomovec... Snažila jsem se jí vysvětlit to samé jako předtím, i fakt, že až si budete chtít dát udělat melír, tak půjdeme spolu ke kadeřnici, k odbornici, která jí nezničí vlasy. Co myslíte, že mi odpověděla: „Tak už zítra, jo?“

 

Pravda, nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo dštít síru, ale zachovala jsem dekorum vychovávajícího rodiče. Možná mi vadilo víc, že mi lhala.

 

Ale řekněte mi: máte stejné problémy? Pokud ano, tak jak to držíte v mezích? A pokud jste to neukočírovali, tak co jste dělali pro to, abyste se nezbláznili?

 

Edita