Která z vás se nudí, nemá (nebo i má) stálého partnera a chce si jednou za rok nezávazně užít sexu, má skvělou šanci vypravit se do českých lázní.

Nedávno mě několik kamarádek přesvědčovalo, že po zlomenině nohy musím do lázní určitě jet. Nechtělo se mi tam, ale přesto jsem na tohle téma zabrousila při návštěvě své kamarádky, o které vím, že lázně navštěvuje každý rok i dvakrát, a to stále stejné.

Se smíchem mi potvrdila, že bývá v lázních většinou nejmladší, neboť tam jezdí většinou ženy od středního věku výš. Ty mladší si podobným způsobem zřejmě užívají téhož s domorodci v mořských letoviskách. Ne tak Julinka, té lázně náramně vyhovují. A nejen léčebné procedury.

Julince je lehce přes čtyřicet. Velmi temperamentní, šik a otevřená – dozvíte se od ní všechno a hlavně se s ní vždy zasmějete, nebere totiž svůj single život vůbec tragicky. Na stálé partnery nemá štěstí, možná proto, že je v ní energie až moc a muži se bojí, že by jí nestačili.

švihák lázeňský

Samozřejmě si zde neužívají jen single ženy, ale také ty, které žijí v dlouhodobých svazcích, a muže tam prý najdete taky většinou ženaté, takže hledat seriozní vztah na celý život se raději vydejte jinam.

Lázně jsou zřejmě stále tradičním semeništěm nevěry a mimomanželské erotiky na každém rohu

První kontakty probíhají většinou v tančírnách, což jsou vlastně bary s hudbou, jak mi vysvětlila Julinka. Poté „bují smilstvo“ v pokojích, kde si spolubydlící vzájemně musí vyjít vstříc. Proto je prý důležité, s kým člověk bydlí. Samozřejmě nejlepší jsou samostatné pokoje, o které Julinka vždycky usiluje.

 „Fakt, to ještě existuje???“ ptala jsem se Julinky. Slovo „tančírna“ zní totiž tak nějak starosvětsky. „A co bych tam vlastně dělala, když nemohu se zlomenou nohou ani na pořádnou procházku, natož na taneček!“
„To bys koukala!  V tančírnách ty ženské berle odhodí a hupky na taneční parket!!“
„A to tam tancujou i chlapi?
 divím se, protože na parket většinu mužů moc snadno nedostanete.
„No jasně!“ horlivě kývá hlavou Julinka.

V tu chvíli mě napadá, že do lázní nejezdí ti muži, které znám, ale právě „šviháci lázeňští“, kteří jsou odjakživa jiní. Představuji si je perfektně upravené a navoněné, permanentně flirtující u barového pultu se skleničkou v jedné ruce a v druhé s doutníkem (no, spíš asi s cigaretou).

Vzpomínám si, že jiná moje kamarádka, pro změnu o pár let starší, jezdila do lázní hledat si milence jako doplněk ke svému, prý velmi záhy „indisponovanému“ manželovi. Těšila se na lázně celý rok, sbírala tam milostné trofeje a vyprávěla zážitky. Někdy se jí podařilo lázeňské známosti prodloužit a setkávat se s nimi i v průběhu roku.

Tak to tedy funguje pořád stejně...

Nebýt Julinky, myslela bych, že tento fenomén existuje už pouze ve filmech pro pamětníky jako klišé z let minulých a dnes už se do lázní jezdí lidé pouze a prostě léčit. Julinka mě ale přesvědčila, že opak je pravdou. Jen už tu asi nelze hledat takovou romantiku, jako za časů Goetha, který, jak známo, v roce 1821 v Mariánských lázních prožil pozdní milostný vztah s o mnoho let mladší ženou.

A na závěr vyprávění Julinka vytáhla mobil a ukázala mi na něm nefalšovaného šviháka lázeňského, dokonce i se svůdným knírkem a la Clark Gable! Na fotce ale neměl bílý oblek s květinou v klopě, na hlavě letní klobouček a neopíral se o elegantní hůlku,  jak by si člověk představoval, nýbrž ležel v posteli! Šel evidentně s dobou – vývoj nezastavíš!

A co vy? Jezdíte do lázní? Prožíváte tam milostné příběhy, nebo se zde prostě jen léčíte?

Reklama