Dětí se v naší republice rodí pořád méně. V roce 2011 se narodilo jen 1,43 dítěte na jednu ženu, a toto číslo bude nejspíš ještě klesat, protože krátké období babyboomu už je za námi. Naproti tomu jsou i dnes rodiny, které mají čtyři děti.

Možná to zní dneska zvláštně, ale je to tak, znám takových rodin několik. A ty ženy obdivuju, já bych tolik dětí nechtěla - i když ty naše dvě miluju nade všechno, nedovedu si představit, že bychom jich měli víc. Čtyři děti, to už je hodně!

kid

S každým dítětem rostou v rodině výdaje, ale nejen ty, roste také potřeba pozornosti, úklidu, prostoru v bytě nebo v autě... Všechno prostě máte čtyřikrát. „Ano, to můžu potvrdit. Když jsem byla počtvrté těhotná, tohle všechno mi pomalu docházelo. Vždyť budeme potřebovat větší auto, bude nás šest! Musíme vymyslet, jak předělat dětem pokojíky, v každém budou muset být dva, přitom ten jeden je dost malý, když tam dáme dvě postele, už se tam skoro nic nevejde... Ale všechno jsme nakonec vyřešili. Když se chce, jde to. A teď jsem šťastná, že se Adámek narodil, konečně máme po třech holčičkách kluka!“ vyprávěla mi nedávno Monika.

Napočtvrté syn

Nikdy si nemyslela, že bude ve třiceti letech matkou čtyř dětí. Děti měla sice vždycky ráda, na gymplu je hlídala příbuzným a známým a v osmnácti odjela do Anglie dělat au-pair, ale čtyři děti si nikdy neplánovala. Dokud nepotkala Pavla, manželství a děti jí přišly jako vzdálená budoucnost. „Ale časy se mění... Samozřejmě. Když jsme se poznali, bylo mi dvacet a věděla jsem, že je to on. Proč teda čekat? Vzali jsme se o dva roky později, to už jsem byla poprvé těhotná, Míše je teď osm let. Za čtyři roky přišla Maruška, za další dva Monička a letos se narodil Adámek. Byla jsem štěstím bez sebe, že mám konečně syna!

Ale život se nám samozřejmě změnil, a hodně. Všechno se točí kolem dětí, vůbec si nepamatuju, že bych si něco přečetla, třeba jen noviny, nebo měla čas na nějaké svoje koníčky. Manžel chodí domů večer, takže veškerá starost o děti je na mně. Nestěžuju si, mám, co jsem chtěla, ale je to často vysilující...

Abych nikoho nešidila

Musím říct, že nejnáročnější je ani jedno dítě nešidit. Ti tři jsou malí, beru je všechny stejně, jsme celé dny doma (Marušku mi nevzali ani do školky, protože jsem doma s dalšími dětmi) a hrajeme si, chodíme ven a podobně, nejstarší Míšu vozím do školy a občas na kroužky, jinak žádné další povinnosti nemáme. Někdy si vyčítám, že Míšu trochu zanedbávám, už ji mám za velkou, ale přitom je taky ještě malá, je jí teprve osm. Naštěstí je hodně samostatná a pomáhá mi, co jí taky zbývá? Má doma tři prcky a vidí, že občas nezvládám. Ale sourozence miluje, to zase ano, a umí si s nimi krásně hrát.

Myslím, že to bude daleko horší, až vyrostou. Všichni budou potřebovat víc prostoru a hlavně už jim nebude stačit, že mají oblečení zděděné nebo ze sekáče. Taky budou časem potřebovat mobily, budou chtít chodit na kroužky, i pomůcek do školy se platí docela dost... Radši o tom nepřemýšlím, musíme to nějak zvládnout. Však snad budu taky pracovat, abychom měli víc peněz, a když bude nejhůř, najdou si děti nějaké brigády. Zvládli to jiní, tak my taky.

Než se narodil Adámek, říkala jsem si, že by mi nevadilo ani pět dětí, ale teď nevím. Manžel by další určitě chtěl. Ale mně zatím čtyři děti úplně stačí!“

Více o dětech si můžete přečíst tady:

Reklama