Jak jsou na tom s třídními schůzkami redaktoři Ženy-in? Poďte nakouknout do jejich školních let a přečíst si, jak na rodičáky vzpomínají Eva a Jakub

Rodičáky je téma, který běží (i za mých školních let běželo) naprosto mimo mě. Vzpomínám si, že jsme si do žákovských knížek museli vypisovat pozvánky na třídní schůzky a další den je přinést podepsané.

Den třídních schůzek pak doprovázely povzdechy mých spolužáků: „Ach jo, odpoledne rodičák, naši mě zabijou.“ Což jsem svého času moc nechápala. Moji rodiče mě zpravidla neměli za co zabíjet.

Byla jsem vzorný školák od první třídy až po maturu. Pečlivě jsem psala úkoly, někdy tedy až o přestávce před danou hodinou, ale vždycky jsem ho odevzdala. Prospěch nadprůměrný, teď se vážně nechlubím, prostě mi to šlo samo. A chování spíš docela ušlápnuté. Byla jsem nenápadná a celý den jsem se krčila ve své lavici. A i kdybych taková nebyla, máma dobře věděla, že prospěch mi do hlavy nenamlátí. Šla by na to jinak. S trpělivostí a pochopením sobě vlastním.

Můžu jen tušit, jak takový rodičák vlastně vypadá. Máma o nich nikdy moc nevyprávěla. Asi proto, že jich zrovna moc nezažila. Od druhé třídy vypadalo podepisování „žákajdy“ s pozvánkou nějak takhle:

„Mami, jsou třídní schůzky, podepíšeš mi to?“ „Ukaž… Máš ve škole průšvih, propadáš z něčeho?“ „Ne.“ „Tak to tam ani nemusim.“

Ne že by se o mě nezajímala. Prostě mi věřila.

Díky, mami.

Eva

Rodičovské schůzky, to byl vždycky horor. Snažil jsem se je všemožně před rodiči zatajit, aby se o nich nedozvěděli, ale povětšinou se to nepodařilo. Tedy moje vzpomínka na „rodičáky“ je jednoduchá – stres, napětí, co zase bude, já za to nemůžu a týden domácího vězení s porcí učení…

Jakub

 

Reklama