Reklama

Možná jsem přecitlivělá nebo infantilní, ale vadí mi chování mé matky. Nemáme spolu zrovna nejrůžovější vztahy, ne že bychom se nějak hádaly, ale spíš mezi sebou máme takovou zeď, nebo se dá mluvit spíš o odstupu. Myslím, že našem problémy začaly, už když mě čekala. Přála si chlapečka, a když jsem se narodila jako první dítě já, byla prý zklamaná a proplakala celou noc, připadala si, že selhala. A to si nevymýšlím, sama mi to jednou řekla...

Tátovi to přitom bylo asi naprosto jedno, s ním jsem vycházela vždycky líp. Máma se mnou nechtěla chodit ani do tanečních, vždycky když se mi něco povedlo, jen to zaznamenala téměř beze slova. Vždycky když jsem měla před sebou něco důležitého - školní besídku, příjímačky na  školu, maturitní ples, něco jí do toho vlezlo. Obvyklé je i to, že když mám oslavu narozenin, taky nemá čas k nám zajít, nebo by mohla slavit, ale v termínu, který jako z udělání nevyhovuje mně. Zdálo se, že je jí můj život opravdu ukradený a že se její svět točí okolo mého mladšího bratra. Ten ji na rozdíl ode mne zajímal mnohem víc, ačkoli s ním měla mnohem víc starostí. Vždy si pro něj našla nějakou omluvu a byla k němu velmi tolerantní.

Táta bohužel před pěti lety zemřel, takže si teď připadám mnohem osamělejší. Nedožil se bohužel ani svojí první vnučky, tehdy jsem myslela, že si s mámou najdeme k sobě třeba cestu skze naši Martinku, ale přijde mi, že se i k vnučce chová stále chladně - jako bychom pro ni nebyly vlastně vůbec důležité.

Už ani snad nemám chuť se snažit o nějaké vylepšení, vždycky jsem narazila. S tchyní tak nakonec paradoxně vycházím lépe než s vlastní mámou... 

 Jolana    

SOUTĚŽ

OTÁZKA ČÍSLO DVĚ: Jak se česky řekne IZOLACE

Pravidla najdete ZDE