Reklama

Pan Miroslav se po osmatřiceti letech manželství bláznivě zamiloval. Opustil ženu, rozhádal se s jejich již dávno dospělými dětmi a odstěhoval se k mladé milence. Teď se chce po dvou letech vrátit.

Příběh nevěrníka

nevěra

Třicet osm let společného života, to už je něco. Kdekdo považoval manželství pana Miroslava a jeho ženy Marie za šťastné. Děti už měli odrostlé, měli už i dvě vnučky, ve kterých se viděli. Často si je brávali na společnou dovolenou. A právě na jednom z takových zájezdních pobytů se pan Miroslav zakoukal do sedmadvacetileté cestovní delegátky.

Slovo dalo slovo a na konci dovolené si vyměnili telefony. Pan Miroslav začal mladou milenku pravidelně navštěvovat a zahrnovat ji dárky. Peníze, za které dříve kupoval dárky svým vnučkám, změnily majitele.

Pan Miroslav nikdy neměl hluboko do kapsy, s manželkou měli oba dobré zaměstnání, měli sice krátce před důchodem, ale ještě pořád pracovali. Úspory měli slušné, navíc něco podědili. S tím vším se samozřejmě pochlubil i své mladé milence, a ta vytušila rychlý zdroj obživy.

Na svůj věk byl pan Miroslav ještě štramák a také to o sobě věděl. Zamlada hodně sportoval. Během života nějaké ty zálety měl, ale nikdy by od ženy neodešel. Až nyní. Mladá delegátka ve věku mladším než jeho dcera ho prostě úplně zblbla.

Jelikož byla znalá v cestování, plánovali si, jak budou jezdit po světě, samozřejmě za Miroslavovy peníze, jak on vedle ní omládne a takové ty řeči. Po jedné takové exotické cestě, kdy už bylo manželství pana Miroslava stejně jen formální, se rozhodli, že budou bydlet spolu, v jednopokojovém bytě milenky.

Po čase si však milenka uvědomila, že se ve svém návrhu společného bydlení unáhlila. Dostala zálusk na barák pana Miroslava, ale ten mu neříkal pane, ještě dávno před krizí se s manželkou dohodli, že ho přepíší na děti. To ale milenka nevěděla. Když se to dozvěděla, byla vzteklá. Věřila, že manželku vyplatí a ona bude paní jejich domu se zahradou. A teď nic. Barák neměl, peněz už taky moc ne, protože je spolu rozfofrovali, pořád ho něco bolelo, navíc měl jít za chvilku do důchodu. Neuměla si představit, že by najednou seděl doma v tom jednopokojovém bytě a nebyl v práci. Přestala mít pomalu o svého starouška zájem, navíc ani v posteli už ji neuspokojil.

Hádali se čím dál častěji a pan Miroslav si několikrát řekl, měl-li tohle vůbec zapotřebí. Jeho hrdost mu však nedovolovala zavolat své ženě, na kterou myslel poslední dobou čím dál častěji.

Až jednou ji zcela náhodně potkal v čekárně u lékaře. Soucitně se na něho podívala se slovy:
„Zase ty záda?“
Byla vždycky tak starostlivá, pomyslel si pan Miroslav.
„Záda, Maruško, víš, že jsem s nimi měl vždycky problémy.“
A vzájemně si postěžovali, co je oba bolí.

Asi měsíc po tomto setkání a jedné z dalších velkých hádek s milenkou najednou paní Marii zazvonil mobil.
„Marie, mně je to všechno tak líto, jsem starý vůl. Odpustíš mi? Chtěl bych se k tobě vrátit.“
Ale paní Marie váhá. Neví, zda to neudělá znovu a nehledá teď spíš jen chápající pečovatelku. Ale na to měl myslet dřív. Dva roky „úletu“ nelze jen tak vymazat z paměti.

Čtěte také: