Jakub KočíVyženit nevlastního syna, to je pro mnohé asi docela nepředstavitelná věc. Tedy alespoň pro hodně lidí v mém okolí. Já měl docela kliku, protože vzhledově je „náš“ kluk podobný spíš mně než manželce, takže lidi, kteří nás poznali později, se vždycky diví, že Pavlík není můj - když se to tedy nějak náhodou dozví. A až zpětně jim dochází, že bych ho musel mít v patnácti.

Největší boje

Nikdy jsem si nedělal přílišné nároky na to, aby mě Pavel bral jako otcovskou autoritu - prostě jsem náš vztah vedl spíš na kamarádské úrovni, a to se i vyplatilo. Sice máme dost odlišné zájmy, takže bychom se asi normálně moc nekamarádili, ale panuje mezi námi vzájemný respekt. Největší boje tedy má nejspíš žena, která stále řeší, jestli náhodou nevěnuje jednomu nebo druhému víc pozornosti, aby se ten druhý neurazil. No, pravda je taková, že na urážení jsme oba asi už dost velcí a tenhle problém byl spíše někde kolem Pájových patnácti, šestnácti let, kdy si občas připadal odstrčený.

Letos v dubnu bude Pavlíkovi osmnáct. Jsme spolu tedy osm let a fungujeme jako normální rodina. Někdy ale přemýšlím, jak asi celou situaci vnímá on, když občas jede za tatínkem, který je sice hodný člověk, ale občas na nás trochu „nasazuje“, a jaký rodinný model si do života odnese - no, možná se ho na to, až uzraje čas, zeptám.

Reklama