green

Typický satelit asi 20 km od Prahy. Luxusní vilky, které se liší jen barvou, tvarem střechy, počtem garáží. Já mířím do světle meruňkové. Kolem zahrádka jako dlaň, krytý bazének, živý plot. Martina (43) tu bydlí už 8 let. Patří do kategorie „zelených vdov“.

Slyšela jste už pojem zelené vdovy?
Hmm, prý je to návrat k přírodě. Tím, že se stěhujeme na venkov. A vdovy, že prý žijeme samy. V zeleni. Já sice v oranžovém domě, ale zeleň tu mám taky. Trávník...

Je pro vás satelit venkovem?
Původně jsem si myslela, že ano. Bydleli jsme s manželem v bytě v centru Prahy.  On podnikal, já dělala asistentku. Pak ale přišly na svět děti a nechtěli jsme, aby vyrůstaly mezi auty. A tak jsme se rozhodli vystěhovat za Prahu.

Ale tady je venkov, tedy svým způsobem...
Nejdříve jsme byli nadšení. Krásný dům, nedaleko les, žádná auta nebo tramvaje. Nastěhovali jsme se v létě a já byla okouzlená. Spřátelili jsme se se sousedy odvedle, grilovalo se, občas jsme si s něčím vypomohli a my ženské si radily, jak pěstovat kytky. Nebála jsem se děti pustit ven. Pak přišel podzim a začalo mi docházet, že to nebude tak růžové, jak jsem si to malovala.

Skončily prázdniny, že?
Přesně tak. Děti začaly chodit do školy. V nedaleké vesnici je škola, ale tam děti nevzali. Měli plno. Lukášovi bylo tenkrát  14 a Kristýně 11. A tak přišlo dojíždění.

A to jste předtím nevěděli?
Ano, ale mysleli jsme, že Kristýna zatím bude chodit do školy tady, ale nechtěla. Do Prahy bude jezdit jen Lukáš a s Kristýnou to za rok nějak vyřešíme. Ale dcera sem chodit nechtěla, v Praze měla kamarádky, chodila do kroužků.

Kdo je vozil, vy nebo manžel?
Nejdříve jsme se dohodli, že manžel. Jenže měl různá jednání, tak jsme se občas střídali. A nakonec jsem jezdila jen já.

Jak vypadalo takové ráno?
Klasicky. „Vyhnat“ děti z postele, dát jim snídani, svačinu a honem honem do auta, abychom stihli dojet včas. Každý chodil do jiné školy. Nejdřív jsme je vozili až před {vrata“, ale nakonec na stanici metra. Nejhorší ale bylo, co pak. Co máte v 8 ráno dělat v Praze?

Nakupovat?
Denně? (Martina se hořce zasmála). Chodila jsem do fitka, na kosmetiku, občas na návštěvy. Ale kdo má na vás čas? Většina kamarádek chodila do práce a ty, co byly doma, měly malé děti. Denně k nim chodit na kafe, to už je muselo otravovat. A mě taky. Co si pořád povídat. Občas jsem zašla i do kina, ale samotnou mě to nebavilo. Takže jsem děti vysadila u metra a jela zpátky. Uklidila jsem, navařila, vyprala. A koukala na hodinky, kdy mám zase vyrazit zpátky.

Nenapadlo vás vrátit se do práce, třeba na půl úvazku?
Napadlo, ale manžel mi říkal, že je to blbost. On vydělá dost, tak ať si užívám volna. Jenže, kdo by vozil děcka domů? Sem žádný autobus nejezdil. Musela jsem zkoordinovat odjezd z Prahy. Naštěstí Krista měla výtvarku a hudební školu, mezitím Lukášovi skončilo vyučování. Takže jsme to vždycky nějak zařídili, aby nikdo z nich nemusel čekat. Vlastně jsem měla zaměstnání – řidička (směje se).

Ale to muselo dát někdy dost práce?
Tenkrát jsem byla naštvaná, ale co bych za to dnes dala! Aspoň jsem měla nějaký program. Lukáš teď chodí na vysokou a Kristýna se chystá na studia do ciziny. Teď už dojíždějí autobusem, ale moc se jim nechce. Každý má kamarády v Praze, chtějí si je „užít“. Takže čekám doma, až se vrátí. Ale nikdy nevím, jestli ten večer přijedou. Krista raději přespí u kámošky, Lukáš se objeví jen občas. Často se hádáme, ale prý je to jejich život a oni nechtějí sedět v satelitu a koukat na televizi nebo být u počítače. Není tu co dělat. A mají pravdu. Nedávno mi známá řekla, že si toho neváží, že jsem jim obětovala život. Ale spíš si myslím, že jsme jim nalinkovali život, minutu od minuty, a nemysleli na to, co vlastně chtějí, co by si přáli.

Co na to říká manžel?
Prý co by chtěli? Mají dost peněz, nemusejí se o nic starat. No a ze mě se stala zelená vdova.

Takže pořád doma?
Teď´už ano. Jednou týdně zajedu do Prahy nakoupit jídlo. Oblečení ani nepotřebuju, stejně už nikam nechodíme. Občas si jdu zacvičit, ke kadeřnici a ke kosmetičce. No a doma naklizeno, uvařeno a čekám, až se „někdo“ vrátí domů. Jak už jsem říkala, děti jsou většinou v Praze, tak čekám na manžela.

Jezdí na čas?
Jen ze začátku, když občas vozil Lukáše z tréninku, ale teď mi zazvoní mobil: „Miláčku, mám jednání“, „Miláčku musím s kolegy na večeři“, „Miláčku, mám squash... Něčím se zabav, já přijedu.“

A když přijede?
Řekne, jak je unavený, co musel všechno zvládnout a jak já se mám dobře, že mám volno. Kolikrát ani nesní večeři, že už jedl v Praze. Nemáme si co říct. Když navrhnu, že bychom mohli někam o víkendu, má vždycky práci nebo pracovní společenské akce. Golf – kdo dnes nehraje golf, jako by nebyl! Ale mne tam vzít nechce, prý bych se tam nudila. Poslední dobou se jen hádáme, nebo mlčíme. Jsem prý protivná, nespokojená, zařídil mi luxusní život, nemusím pracovat a ještě si stěžuju.

Opět se zeptám, a co práce? Nebo si najít nějakou „svou“ zábavu?
Zkoušela jsem to, i když manžel o tom neví. Ale nikdo nechce čtyřicetiletou ženskou jen s maturitou a bez praxe. Nejsem ambiciózní, ale všude chtějí mladší holky. A všechny bývalé kamarádky jsem ztratila, nemáme si co říct, už se nikam neumím zařadit. Se sousedy už se taky nevídáme, nanejvýš si zamáváme z okýnka auta.

Vidíte nějaké řešení?
My už spolu vůbec nežijeme. Na dovolené jsme nebyli 3 roky. Jen párkrát tu byli na návštěvě manželovi kolegové s manželkami, připravila jsem skvělé pohoštění, celý večer se usmívala a nakonec byla ráda, že všichni odjeli. Ty ženy na tom byly stejně jako já, jen si nestěžovaly. Měla jsem dojem, že jim takový život vyhovuje. Ale mně ne, už dlouho přemýšlím o rozvodu.

Pak se Martina zahleděla z okna a zeptala se: „Nechcete přijet třeba za týden? Udělala bych nějaké jídlo, napekla...“

Jenže představa o „venkově“ nějak vzala za své.

Reklama