„No jo, on to má prostě v genech!" řekneme s pochopením a pobavením, když sledujeme šestiletého špunta, jak se usilovně snaží rozebrat novou hračku a podívat se jí „na zoubek“. Tatínek automechanik, dědeček opravář telefonů... Ve skutečnosti je to jen málokdy takhle jednoduché. Genetika je vzrušující, ale strašně složitá věda, každé pravidlo má spoustu výjimek a rok stará studie už může být sto let za opicemi. Dokonce i autoři populárně-naučných publikací, kteří se jinak snaží svým laickým čtenářům přiblížit prostřednictvím barvitých přirovnání a příběhů ze života, chtě nechtě musí ztratit nejméně jednu kapitolu těžko stravitelnými výklady o alelách, aminokyselinách, heterozygotech a homozygotech. Lidé přitom chtějí vědět něco jiného. Zajímá je, proč ubývá blondýnek, a jestli kriminálníkův syn také skončí jako zloděj a násilník.

Je genotyp totéž co osud?
Tak především: nedědí se znaky, ale vlohy k nim (tedy většinou). Pokud je nikdo neodhalí a nerozvíjí, nemusí se vůbec projevit. Nikdy se nedozvíme, o kolik geniálních matematiků nebo hudebníků byl svět ochuzen – jen proto, že se tato exkluzivní dispozice dědila v rodině negramotného rolníka. Podobné je to s některými nemocemi, k jejichž propuknutí je třeba kombinace genetické vlohy s příhodnými vnějšími okolnostmi. Vezměme si například dvě rodiny, žijící ve stejném prostředí a podobně nezdravým způsobem života – a přesto mají téměř všichni členové jedné rodiny vysoký tlak, zatímco u druhé je hypertenze výjimkou. Obdobně to funguje třeba s rakovinou, astmatem a obezitou. Tlouštíci se rádi vymlouvají na geny; „tlusté geny“ nepochybně existují, kromě toho se ale dědí i stravovací zvyklosti a rodinné recepty.

Zatím to vypadá, že je příroda jakžtakž spravedlivá: bohužel, není. Existují geneticky podmíněné choroby, které se projeví bez ohledu na cokoliv a skutečně se podobají rozsudku. Typickým příkladem je tzv. Huntingtonova choroba. První příznaky se objevují ve středním věku. Následují ztráty rovnováhy, škubání končetin, psychické poruchy, rostoucí závislost na okolí a po přibližně 10 až 15 letech stálého zhoršování smrt. Léčba neexistuje, jediným způsobem, jak se nástupu nemoci vyhnout, je zemřít dřív. Nejproblematičtější je v celé téhle smutné historii fakt, že už od 80. let existují testy, umožňující přítomnost mutace jednoznačně vyloučit, nebo naopak prokázat. Z potenciálních nositelů chybného genu ho ale zatím podstoupil jen asi každý pátý. Není divu – podívat se osudu do tváře není žádná legrace.

Ten kluk je hlava po mně!
Dědičnost inteligence je ošidné téma - eticky i politicky podezřelé. Většina seriózních vědců má námitky už proti měření IQ, tedy proti tomu, aby se tak složitá věc definovala pomocí pochybných testů a jediného čísla. Od úvah o dědičně podmíněné inteligenci je jen krůček k úvahám o rasově podmíněné inteligenci - a to je téma opravdu hodně zdiskreditované. V sedmdesátých a osmdesátých letech přesto došlo k rozsáhlému výzkumu, založenému na porovnávání IQ dvojčat, adoptovaných dětí, jejich adoptivních i biologických rodičů a sourozenců.

Výsledky jsou více než zajímavé. Největší míra shody byla pochopitelně mezi jednovaječnými dvojčaty (žijící spolu 86 %, žijící odděleně 76 %). Dvojvaječná, společně vychovávaná dvojčata dosáhla hodnoty 55 %, biologičtí sourozenci 47 %, vlastní rodiče a děti žijící společně 40 % a žijící odděleně 31 %. Ale pozor, teď to přijde: Míra shody mezi adoptovanými dětmi, vychovávanými ve společné domácnosti, dosáhla hodnoty nula! Život ve stejné rodině nemá na IQ vůbec žádný znatelný vliv.

Někteří badatelé tvrdí, že vlastnosti vajíčka a spermie, které jaksi zapříčinily naši existenci, mají na naši inteligenci třikrát větší vliv než cokoli, co s námi rodiče dělali po narození. Ať se nám to líbí nebo ne a navzdory všem báječně vymyšleným pedagogickým koncepcím - všechny dosavadní výzkumy směřují k závěru, že asi polovinu IQ dědíme, necelou pětinu má na svědomí vliv rodinného života a zbytek pochází ze školy, z party vrstevníků apod. A aby toho ještě nebylo dost: vliv našich vlastních genů s věkem ještě vzrůstá. Čím jsme starší, postupně opouštíme získané vlivy, projevujeme svou vrozenou inteligenci a stáváme se vpravdě sami sebou.

Jsou rodiny, u kterých jsou dědičné znaky očividné a zřejmé (třeba u rozvětvené muzikantské rodiny Bachů), jinde se projevují spíš skrytě a nenápadně.

A jak je to u vás?
Zdědila jste po mamince, tátovi nebo jiných příbuzných nějakou vlastnost, talent, nectnost nebo nedejbože nemoc?
Jste na své „dědictví“ hrdá, nebo se s ním snažíte bojovat?
Máte-li potomky, zdědili něco po vás?
A pokud se na děti teprve chystáte, jaké vlastnosti (své nebo partnerovy) byste jim ráda předala?
Věříte, že bude jednou možné geneticky upravovat nenarozené děti, aby měly ty „správné" vlastnosti a byly odolné proti chorobám?
Myslíte si, že by se měly genetické experimenty okamžitě zastavit?

Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz! Nejlepší příspěvek jako obvykle odměníme dárkem.

Reklama