Potkala jsem ho v nemocnici. Já se snažila půvabně kulhat po chodbách se sádrou na noze, on s límcem kolem krku bedlivě pozoroval okolí. Bylo mi dvacet, holka z malé vesnice. On znalý velké Prahy mi „otevíral“ oči. Za pár měsíců jsem se k němu přestěhovala a plánovali jsme svatbu. Taková to byla láska!


Nedaleko bydlela jeho sestra. Krásná, milá holka, hned jsme si padly do oka. Chodily jsme spolu nakupovat, vařily pro mého Tomáška jeho oblíbená jídla, přestavovaly nábytek, občas vyrazily na diskotéku. Všichni. Byli jsme taková šťastná veselá trojka.


Nevarovala mne postupná doporučení mého miláčka. „Ta sukně Ti nesluší, řekni Pavlíně, ta Ti poradí, co se v Praze nosí.“ "Tu svíčkovou nevaříš tak, jak ji mám rád, řekni Pavlíně, ta Ti poradí.“ „Košile mi takhle nežehli, zeptej se Pavlíny, ta Ti poradí.“


Zeptej se Pavlíny, ta Ti poradí... se stalo denním programem. Nejhorší bylo, že jsem vůči ní nemohla říct křivého slova. Byla stejná, jako když jsme se poznaly. Mé občasné postesky nad tím, že mi má „radit“, brala s nadhledem a úsměvem. „To víš, brácha je puntičkář, maminka byla často nemocná, žili jsme sami, a tak jsem se o něj starala.“

Mraky se rozplynuly, když jsem zjistila, že čekám dítě. Tomáš mne na rukou nosil. Už jsme vymýšleli, jak bude vypadat dětský pokoj, pokukovali po kočárcích. Některých výletů po obchodech se účastnila Pavlína, ale byla jsem spíš ráda. Muž těmto „problémům“ tak nerozumí.


Do toho se zařizovala svatba. Nesměla být jen tak odbytá. Jak si  Tomáš přál, tak se i stalo. Kostel, limuzína, luxusní restaurace, spousta hostů.. Když jsme spolu stáli před oltářem, byla jsem na vrcholu blaha. Netušila jsem, jak krátce mi ten pocit vydrží. Na svatební hostině Tomáš připíjel nejkrásnější ženě na svatbě. Hlavy všech se automaticky otočily ke mně. Chyba lávky. Přípitek věnoval své sestře. Nastalo ticho. Pak se ozval táta, že to asi byl žert. Nebyl. Tomáš si stál na svém. Nejhezčí je Pavlína.

Naši se urazili a odjeli ze svatby. V slzách jsem je prosila, že má můj milý občas divný smysl pro humor, že se sestrou vyrůstal, ona mu byla náhradní matkou. Rodina byla neoblomná a já zůstala na své svatbě sama. Pavlína se někam vytratila a Tomáš byl uražen chováním mých nejbližších. Začala jsem se s ním hádat, ale nemělo to cenu. Měl hodně upito a naše diskuse nikam nevedla. Řekla jsem si, že za jeho „výrok“ mohl alkohol, a nakonec mu vnitřně odpustila.

Druhý den jsme se oba probrali z kocoviny. Já z duševní, on z fyzické. Výměna názorů přešla v obrovskou hádku. Přišly výčitky a nakonec slzy. Tomáš se rozplakal a najednou to přišlo. Čekala jsem jakékoli vysvětlení, ale to, co jsem uslyšela, mi bude znít v uších do konce života: „Mám Tě moc rád a chci s Tebou žít, ale miluji svou sestru.“ Měla jsem na jazyku tisíc otázek, nemohla jsem to pochopit. Mlčení prolomila věta: “Nikdy nikoho nebudu tak milovat jako ji. Musíš se s tím smířit, Pavlíny se nevzdám!“


Nesmířila jsem se. Bezeslova jsem začala balit své věci. Do taxíku jsem nacpala kufry, svatební šaty jsem hodila přes ruku a odjela na nádraží. Nebránil mi. Vrátila jsem se do naší vesničky, malou vychovávám s rodiči a snažím se zapomenout. Zapomenout na to, že můj bývalý manžel nemiloval mne, ale svou sestru. A asi se mi vysmějete, ale odpustila jsem mu.

Reklama