Dobré poledne,
dnešní téma mne donutilo k zamyšlení nad mými rozchody.

Celkem jsem prožila tři delší vztahy.

Prvního partnera jsem potkala na vysoké škole a byli jsme spolu 4 roky. Vše vypadalo v naprostém pořádku, ale asi mne měla varovat maminčina věta: ,,Mně se na něm něco nezdá!". Nicméně jsem byla mladá a zaslepená. První dva roky byly jak z červené knihovny, společné bydlení, společné studium. Pak začal být náladový. Každý rok jsme jezdili jako vedoucí na tábory, vždy jsme si to užili, ale můžu říct, že nejvíce asi ten poslední společný :-). Na tomto táboře se totiž můj partner doslova a do písmene zbláznil. Diagnóza nakonec zněla: paranoidní psychóza. Neopustila jsem ho a stála při něm. Po stabilizaci jeho nemoci najednou přišel, že se zamiloval a že by to rád zkusil s jinou. Tak jsem ho nechala jít a teď zpětně si říkám, že jsem ráda, že to proběhlo tak hladce.

Druhý partner byl můj vysokoškolský učitel, prožili jsme spolu 3 roky. Jenže ouha, objevila se nám maniodeprese :-( a s ní přišlo pití. Nepomáhalo nic, ani hospitalizace na psychiatrii. Po roce snažení jsem to vzdala, ne tu nemoc, ale ten alkohol, a odešla jsem. Vídám ho teď občas, pokaždé je v podnapilém stavu a mne strašně mrzí, co se s ním stalo.

A vrcholem byl třetí partner. Znali jsme se 10 let, dobří kamarádi, a tak jsme to jednoho dne dali dohromady. Klapalo to. Jenže jsem nenašla práci v místě bydliště a odešla pracovat do Prahy. A přítel začal žárlit. Žárlí doteď, je jako špion. Nikdy více.

Tak teď už jsem rok sama, nehledám a odpočívám od vztahů a říkám si: ten pravý se najde!

Nicméně posledně mne rozesmála má nejlepší kamarádka, u kafe se mne jen tak nevinně zeptala: ,,Kdy dovalíš nějakého nového psychouše?"

Přeju krásný den.

Papua


Milá Papuo,

zdá se, že na "psychouše" máte skutečně "štěstí". Také se mi ale zdá, že se s tím umíte vyrovnat a berete to s klidem a nadhledem. Jiste brzy najdete nějakého příčetného :-).

Hezký den a úspěšné nalezení! 

 

Máte taky štěstí na psychouše? redakce@zena-in.cz

Reklama