Děkujeme za krásný a dojemný příspěvek od čtenářky s nickem Dimsy.

Mám ráda staré věci. Obzvlášť ty, které pocházejí od mých předků. Mám k těmto věcem zvláštní vztah.

Hodinky po dědečkovi. Koupil si je sám, nebo je od někoho dostal? Nebo zdědil? Kolikrát se na ně za svůj život podíval, když někam spěchal? Možná je měl s sebou i v první světové válce, kdy sloužil u námořnictva. Měl je v kapse, když si bral babičku? Třeba je měl u sebe i ve chvíli, kdy nadával německým vojákům, ať si ten jejich “ blbej“ tank odtáhnou, že si kvůli nim nenechá rozstřílet barák, na který dělal celý život, zatímco babička s dětmi ve sklepě umírala strachem. Díval se na ně i ve chvíli, kdy po náletu na Brno šel hledat mezi mrtvé svého syna, později mého otce? Ale určitě je měl pak při jeho svatbě i svatbě jeho bratra. Jistě na ně koukal, když se měl narodit jeho první vnuk… Nejpomaleji asi ubíhali, když bojoval o návrat svého syna, kterého s astmatem poslali do uranových dolů, protože nechtěl předat své malé truhlářství „všemu lidu“.

Babička celý život tvrdě pracovala, ruce měla ztvrdlé prací na poli, a přesto po ní mám jemný porcelánový košíček. Jako by se k ní vůbec nehodil. Nevím, co do něj dávala. Možná snubní prstýnek, když šla dojit krávu. Možná první zoubky svých synů. Třeba jen tak stála na poličce.  Kdo ví!

Po druhé babičce mám hřebeny a kartáče na vlasy zasazené do stříbra. Pudřenku, tabatěrku a rtěnku. Byla to velká dáma. Představuji si ji, jak sedí v lázních u kulatého stolku, popíjí šampaňské a kouří cigaretu zasazenou ve stříbrné špičce. Ale šťastná nebyla. Celý život se trápila pro svého bratra, který padl v osmnácti letech v první světové válce. Všechna ta paráda byla chabou náplastí na její smutné srdce. Jen škoda, že si tu zlost vybíjela na všech okolo sebe.

Plakety a ceny z automobilových a motocyklových závodů připomínají druhého dědečka, otce mé matky. Jak asi vypadal takový závod ve dvacátých a třicátých letech minulého století? Musel děda cestou opravovat, nebo dojel bez závad? Jaká pak byla oslava? Co cítil, když mu pak soudruzi celou prosperující firmu sebrali, vystěhovali ho do starého domku a i ten mu pak chtěli vzít. Jak často sedával na půdě, kde v truhle schovával tyhle zbytky své slávy, kolikrát je vzal do ruky, aby zavzpomínal na ty krásné časy. A jak se po tom všem dokázal ještě smát?

Taky mám zrcadlo. Stávalo na nočním stolku v sedničce mé pratety Aninky. V době, kdy já si ji pamatuju, česala si u něj svůj drdůlek z šedivých vlasů. Někdo by řekl – stará veteš prožraná červotočem. Tak to ale není. Vidělo tváře mnoha mých předků. Protože stávalo tam, kde se odehrával život rodiny, odráželo se v něm vše, co se kolem dělo. Upravovala se u něj má prababička, než šla ráno do kostela. Dívala se do něj i ve chvíli, kdy se ji narodily děti? Nebo v den, kdy některé zemřelo?

zrcadlo

Možná i pradědeček si u něj nasazoval klobouk, bez kterého se tenkrát žádný muž neobešel. Fintila se u něj děvčata před odchodem na schůzku a kluci před ním možná taky použili hřeben. Kolik slz vidělo u hrbaté tety Márinky, když šly její sestry na tancovačku, nebo když se její sourozenci vdávali a ženili. Na co asi myslela Aninka, která se nikdy nevdala a zůstala se svou invalidní sestrou, aby se o ni mohla starat.  Jak ji asi bylo, když si před ním vázala šátek na pohřeb svých blízkých, protože všechny, až na jednoho bratra, přežila. A jakou zažilo slávu, když se vdávala moje maminka a zrcadlo spatřilo i mé prarodiče z Brna. Někdy bylo plné úsměvů, jindy plné slz. To zrcadlo zná všechny, i ty, které ani nepamatuju. Vím, že jejich tváře jsou v něm schované dodnes.

A tak to mám se vším. Každou tu „ veteš“ někdo držel v ruce, koupil si ji, protože se mu tenkrát líbila, nebo ji od někoho dostal z lásky, nebo jen tak, pro radost. Ač jsem založením spíš ateista, mám bibli i modlitební knížky po mých předcích. V některých jsou ručně psané modlitby, nebo poznámky, kdy se narodily děti. U některých je taky křížek a datum. Nikdy je nevyhodím. Nemám to srdce. Vždyť je to i moje historie.

Dimsy

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Moc krásně jste to napsala.

Reklama