man

Připadala jsem si jako redaktorka z 13. komnaty. Procházely jsme se po zasněženém parku a Petra vyprávěla. Nebylo snadné dávat jí otázky nebo reagovat na to, co mi řekla. A tak jsem většinou jen poslouchala a Petra mi otvírala svou třináctou komnatu, kterou nelze zatím zavřít.

Jak dlouho jste vdaná?
Jedenáct let. Bylo mi 22, chtěli jsme počkat, ale vlastně nás k sňatku dohnali rodiče. Táta i děda byli zedníci a rozhodli se, že musíme bydlet ve vlastním a že nám postaví dům. A protože jsme bydleli na vesnici, musela být svatba. Prý se nehodí, abychom žili na psí knížku. Přistěhovali jsme se k mým rodičům a „chlapi“ stavěli. Za dva roky měl být dům hotový. Už se to nestihlo.

Co jste dělala Vy?
Pracovala jsem v nedalekém městě v nemocnici jako zdravotní sestra na chirurgii. Končila mi tenkrát služba, když přijela záchranka. Volali, že je to těžká autohavárie, ať se okamžitě připraví sál na operaci. Kolem proběhli s vozíkem, že se nějaký kluk rozsekal v autě. Ještě jsme si s kolegyní říkaly, že je to další blázen, co si neváží života. Dárce orgánů, jak se říká. Na sál volali další doktory, bylo jasné, že je to vážné. Už jsem se šla převléct, když mne zastavil lékař z ambulance, že chce se mnou mluvit. Ten rozsekaný kluk byl můj manžel. Nejdřív jsem tomu nevěřila, hádala jsem se, že je to omyl. Bohužel nebyl. Okolí nevědělo, jak se chovat. Dívala jsem se před sebe a zdálky vnímala diagnózu. Samé zlomeniny – mnohočetné, otevřené, tříštivé, ztráta krve. Už nevím, jak dlouho trvala operace.

A rodiče?
Nechtěla jsem jim volat. Čekala  jsem, jak to dopadne. Navíc jsme měli ten večer jít spolu do kina, nečekali nás. Jenže pak začal dokola zvonit mobil. Kolegyně jim to řekla, ohleduplně. Pořád jsem jí děkovala, starala se o mne, vařila kávu, držela mě za ruku a já jen říkala: „Děkuju, děkuju.“ Byla jsem v šoku, neuvědomovala jsem si, co se vlastně děje. Rodiče přijeli, maminky brečely, tátové říkali, že to nebude tak zlé. Znáte to.

Jirka ležel dlouho na JIPce na dýchacím přístroji, nikdo nemohl říct, jak to bude dál. Následovaly další a další operace. Ale to hlavní se nelepšilo a lékaři řekli, že je to navždy. Byl od krku dolů ochrnutý, vyjma levé ruky od lokte dolů. Zranění míchy bylo nevratné. Je to zvláštní, ale já to přijala naprosto klidně.

Jak na to reagoval manžel?
Dlouho jsme mu dávali naději, někdy lhali jemu i sobě, on věřil, že se to zlepší. Když nepomohly operace, upnul se na rehabilitační ústav. Nemohl pochopit, že mu tam sice posilují svalstvo, cvičí končetiny, ale on to necítí. A tak jsem mu s lékaři řekla „definitivní“ pravdu. Rozplakal se. Křičel na mne, že lžu, že mě nenávidí..

Co bylo dál?
Nedovedla jsem si představit, že by v 26 letech zůstal někde v ústavu. Vzali jsme si ho domů. Zařídili speciální lůžko, rehabilitační sestru. Výhodou bylo, že mohl jíst normální jídlo, hltan a jícen byly v pořádku. Ale jinak byl, jak říkáme v nemocnici, ležák. Přebalování, mytí. Mně to nevadilo, byl to můj muž, navíc jsem zdravotní sestra, takže vím, co a jak. Cvičila jsem s ním a pravidelně  dojížděla rehabilitační sestra. Na kontroly do nemocnice ho vozila sanitka.

Pomáhal vám někdo?
První rok, dva všichni. Tchyně a maminka s vařením, praním. Táta s tchánem hlavně manuálně – přenášeli ho a tak podobně. Taky si s Honzou chodili popovídat. Instalovali mu v pokoji televizi a dívali se spolu na sport. Nebo mu četli noviny. Upravili „telefon“, kterým může volat, prsty na levé umí vyťukat číslo a naučil se dělat i mnoho jiných věcí.

Jak jste to snášela po psychické stránce?
Fungovala jsem jako stroj. Nepřemýšlela jsem, co bude za rok, za dva. Prostě jsem se musela o Jirku starat. Být s ním a snášet to. Moje pocity šly stranou. Všechno šlo stranou. Jenže pak jsem zjistila, že se vlastně, vyjma mámy, nemám o koho opřít. Vím, že nemohu po ostatních chtít maximum, ale občas jsem si potřebovala odpočinout. Aspoň se na chvíli nadechnout, jestli mi rozumíte. Jenže to chápala jen máma. Pro zbytek rodiny jsem byla Petra, co se samozřejmě pořád stará o Jirku.

A Jirka?
Ze začátku byl aktivní, pořád chtěl cvičit víc, než musel. Pořád věřil, že se to zlepší, že se stane zázrak. Ne, že by to s ním bylo jednoduché, ale povídali jsme si, občas se zasmáli. Četla jsem mu, dívali jsme se na filmy, poslouchali muziku. Podařilo se nám sehnat speciální vozík, moc rád „chodil“ ven. Pak se začal měnit. Byl podrážděný. Úplně se uzavřel. Dřív za ním chodili kamarádi a jeho to těšilo. Potom už nechtěl nikoho vidět, nechtěl ven. Byla jsem s ním skoro pořád sama.

A to nejhorší přišlo, když jsem se vrátila do práce. Sice jen na část úvazku, ale měli jsme málo peněz, příjmy nebyly žádné. Naši nás podporovali, ale to nejde dělat do nekonečna. Začal být hrozně sprostý, nadával mi, křičel. Vyčítal mi, že mám prý milence. Když jsem ho krmila, plival mi jídlo do obličeje. A pořád mne sledoval. Nenávistně. Ten jeho pohled úplně mrazil v zádech.

Choval se tak i k ostatním?
Ne, ale oni věděli, co se děje. Tenkrát mne hrozně překvapila tchyně, když mu vynadala,  jak se chová. A začala mi hodně pomáhat. Šla do důchodu a střídala se se mnou a s mámou v péči o Jirku. On totiž odmítl asistenta. Zjistili jsme, že můžeme zažádat o asistenční službu, ale nemělo to smysl. Prostě jsme ho nepřesvědčili. Ať ho prý dáme rovnou do ústavu a vykašleme se na něj. 

Vím, že je to asi nepříjemná otázka, ale uvažovala jste někdy o tom ústavu?
(Dlouhé mlčení) Ano. Možná mne odsoudíte, ale… Já vím, že je to hrozně zoufalá situace vědět, že se nikdy nebude moct už hýbat, že jen leží a hlavou se mu honí spousta myšlenek, že je naprosto odkázaný na pomoc jiných. Nedovedu si představit, co bych na jeho místě dělala já. Často se říká, že člověk musí bojovat, ale jak má bojovat on? A jak já? Už to trvá 8 let. Já takhle už nechci žít. Já tu jeho nenávist nesnesu. A nejen nenávist... Tu beznaděj, to vyčerpání, to, že k němu už nic necítím. Ale on s tím umístěním musí souhlasit. Navíc začal volat všem známým, že se ho chci zbavit, že ho chci zabít. Dokonce starostovi a na policii. „Já jsem mrzák a má žena mě chce zabít. Pracuje v nemocnici, určitě si něco sežene a dá mi injekci.“

To je děsivé...
Pustili mi to na policii... Víte, co mi hodně lidí říká?  Že prý mám od něj odejít, že je na mě zlý.  Že už jsem toho udělala dost, obětovala jsem mu všechno, ale měla bych začít žít jinak. Že jsem mladá a takhle nemám žádnou budoucnost. Že bych měla mít děti... Co myslíte, mají pravdu?

Petra mne požádala o cigaretu a dlouho mlčela.

„Naposledy mi to řekla má tchyně...“

Měla jsem na jazyku otázku, jestli už se k něčemu rozhodla, ale nakonec jsem ji spolkla. Cítila jsem, že bych na ni odpověď nedostala. Možná si někdo řekne, že je to jako z laciného románu. Není.  A já jen nevěděla, co Petře říct. A nevím to doteď.

Reklama