Vztahy

Mám postiženého manžela a takhle už nechci žít!

man

Připadala jsem si jako redaktorka z 13. komnaty. Procházely jsme se po zasněženém parku a Petra vyprávěla. Nebylo snadné dávat jí otázky nebo reagovat na to, co mi řekla. A tak jsem většinou jen poslouchala a Petra mi otvírala svou třináctou komnatu, kterou nelze zatím zavřít.

Jak dlouho jste vdaná?
Jedenáct let. Bylo mi 22, chtěli jsme počkat, ale vlastně nás k sňatku dohnali rodiče. Táta i děda byli zedníci a rozhodli se, že musíme bydlet ve vlastním a že nám postaví dům. A protože jsme bydleli na vesnici, musela být svatba. Prý se nehodí, abychom žili na psí knížku. Přistěhovali jsme se k mým rodičům a „chlapi“ stavěli. Za dva roky měl být dům hotový. Už se to nestihlo.

Co jste dělala Vy?
Pracovala jsem v nedalekém městě v nemocnici jako zdravotní sestra na chirurgii. Končila mi tenkrát služba, když přijela záchranka. Volali, že je to těžká autohavárie, ať se okamžitě připraví sál na operaci. Kolem proběhli s vozíkem, že se nějaký kluk rozsekal v autě. Ještě jsme si s kolegyní říkaly, že je to další blázen, co si neváží života. Dárce orgánů, jak se říká. Na sál volali další doktory, bylo jasné, že je to vážné. Už jsem se šla převléct, když mne zastavil lékař z ambulance, že chce se mnou mluvit. Ten rozsekaný kluk byl můj manžel. Nejdřív jsem tomu nevěřila, hádala jsem se, že je to omyl. Bohužel nebyl. Okolí nevědělo, jak se chovat. Dívala jsem se před sebe a zdálky vnímala diagnózu. Samé zlomeniny – mnohočetné, otevřené, tříštivé, ztráta krve. Už nevím, jak dlouho trvala operace.

A rodiče?
Nechtěla jsem jim volat. Čekala  jsem, jak to dopadne. Navíc jsme měli ten večer jít spolu do kina, nečekali nás. Jenže pak začal dokola zvonit mobil. Kolegyně jim to řekla, ohleduplně. Pořád jsem jí děkovala, starala se o mne, vařila kávu, držela mě za ruku a já jen říkala: „Děkuju, děkuju.“ Byla jsem v šoku, neuvědomovala jsem si, co se vlastně děje. Rodiče přijeli, maminky brečely, tátové říkali, že to nebude tak zlé. Znáte to.

Jirka ležel dlouho na JIPce na dýchacím přístroji, nikdo nemohl říct, jak to bude dál. Následovaly další a další operace. Ale to hlavní se nelepšilo a lékaři řekli, že je to navždy. Byl od krku dolů ochrnutý, vyjma levé ruky od lokte dolů. Zranění míchy bylo nevratné. Je to zvláštní, ale já to přijala naprosto klidně.

Jak na to reagoval manžel?
Dlouho jsme mu dávali naději, někdy lhali jemu i sobě, on věřil, že se to zlepší. Když nepomohly operace, upnul se na rehabilitační ústav. Nemohl pochopit, že mu tam sice posilují svalstvo, cvičí končetiny, ale on to necítí. A tak jsem mu s lékaři řekla „definitivní“ pravdu. Rozplakal se. Křičel na mne, že lžu, že mě nenávidí..

Co bylo dál?
Nedovedla jsem si představit, že by v 26 letech zůstal někde v ústavu. Vzali jsme si ho domů. Zařídili speciální lůžko, rehabilitační sestru. Výhodou bylo, že mohl jíst normální jídlo, hltan a jícen byly v pořádku. Ale jinak byl, jak říkáme v nemocnici, ležák. Přebalování, mytí. Mně to nevadilo, byl to můj muž, navíc jsem zdravotní sestra, takže vím, co a jak. Cvičila jsem s ním a pravidelně  dojížděla rehabilitační sestra. Na kontroly do nemocnice ho vozila sanitka.

Pomáhal vám někdo?
První rok, dva všichni. Tchyně a maminka s vařením, praním. Táta s tchánem hlavně manuálně – přenášeli ho a tak podobně. Taky si s Honzou chodili popovídat. Instalovali mu v pokoji televizi a dívali se spolu na sport. Nebo mu četli noviny. Upravili „telefon“, kterým může volat, prsty na levé umí vyťukat číslo a naučil se dělat i mnoho jiných věcí.

Jak jste to snášela po psychické stránce?
Fungovala jsem jako stroj. Nepřemýšlela jsem, co bude za rok, za dva. Prostě jsem se musela o Jirku starat. Být s ním a snášet to. Moje pocity šly stranou. Všechno šlo stranou. Jenže pak jsem zjistila, že se vlastně, vyjma mámy, nemám o koho opřít. Vím, že nemohu po ostatních chtít maximum, ale občas jsem si potřebovala odpočinout. Aspoň se na chvíli nadechnout, jestli mi rozumíte. Jenže to chápala jen máma. Pro zbytek rodiny jsem byla Petra, co se samozřejmě pořád stará o Jirku.

A Jirka?
Ze začátku byl aktivní, pořád chtěl cvičit víc, než musel. Pořád věřil, že se to zlepší, že se stane zázrak. Ne, že by to s ním bylo jednoduché, ale povídali jsme si, občas se zasmáli. Četla jsem mu, dívali jsme se na filmy, poslouchali muziku. Podařilo se nám sehnat speciální vozík, moc rád „chodil“ ven. Pak se začal měnit. Byl podrážděný. Úplně se uzavřel. Dřív za ním chodili kamarádi a jeho to těšilo. Potom už nechtěl nikoho vidět, nechtěl ven. Byla jsem s ním skoro pořád sama.

A to nejhorší přišlo, když jsem se vrátila do práce. Sice jen na část úvazku, ale měli jsme málo peněz, příjmy nebyly žádné. Naši nás podporovali, ale to nejde dělat do nekonečna. Začal být hrozně sprostý, nadával mi, křičel. Vyčítal mi, že mám prý milence. Když jsem ho krmila, plival mi jídlo do obličeje. A pořád mne sledoval. Nenávistně. Ten jeho pohled úplně mrazil v zádech.

Choval se tak i k ostatním?
Ne, ale oni věděli, co se děje. Tenkrát mne hrozně překvapila tchyně, když mu vynadala,  jak se chová. A začala mi hodně pomáhat. Šla do důchodu a střídala se se mnou a s mámou v péči o Jirku. On totiž odmítl asistenta. Zjistili jsme, že můžeme zažádat o asistenční službu, ale nemělo to smysl. Prostě jsme ho nepřesvědčili. Ať ho prý dáme rovnou do ústavu a vykašleme se na něj. 

Vím, že je to asi nepříjemná otázka, ale uvažovala jste někdy o tom ústavu?
(Dlouhé mlčení) Ano. Možná mne odsoudíte, ale… Já vím, že je to hrozně zoufalá situace vědět, že se nikdy nebude moct už hýbat, že jen leží a hlavou se mu honí spousta myšlenek, že je naprosto odkázaný na pomoc jiných. Nedovedu si představit, co bych na jeho místě dělala já. Často se říká, že člověk musí bojovat, ale jak má bojovat on? A jak já? Už to trvá 8 let. Já takhle už nechci žít. Já tu jeho nenávist nesnesu. A nejen nenávist... Tu beznaděj, to vyčerpání, to, že k němu už nic necítím. Ale on s tím umístěním musí souhlasit. Navíc začal volat všem známým, že se ho chci zbavit, že ho chci zabít. Dokonce starostovi a na policii. „Já jsem mrzák a má žena mě chce zabít. Pracuje v nemocnici, určitě si něco sežene a dá mi injekci.“

To je děsivé...
Pustili mi to na policii... Víte, co mi hodně lidí říká?  Že prý mám od něj odejít, že je na mě zlý.  Že už jsem toho udělala dost, obětovala jsem mu všechno, ale měla bych začít žít jinak. Že jsem mladá a takhle nemám žádnou budoucnost. Že bych měla mít děti... Co myslíte, mají pravdu?

Petra mne požádala o cigaretu a dlouho mlčela.

„Naposledy mi to řekla má tchyně...“

Měla jsem na jazyku otázku, jestli už se k něčemu rozhodla, ale nakonec jsem ji spolkla. Cítila jsem, že bych na ni odpověď nedostala. Možná si někdo řekne, že je to jako z laciného románu. Není.  A já jen nevěděla, co Petře říct. A nevím to doteď.

   
11.03.2010 - Ona s ním - autor: Dana Haklová

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [98] monca13 [*]

    xenie — #96 Já jsem nesouhlasila jen s tím ústavem, jakmile by ho tam jednou

    dali, nevěřím, že by si ho vzali zpátky. A taky pochybuju, že by si tam

    v tomhle stavu našel přátele, že by mu nějak pomohlo kdyby viděl, že

    jsou tam stejně postižení lidé jako on.

    Tohle funguje v mém

    případě, když jedu na rehabilitaci třeba na 8 týdnů, tam jsem si přátele

    našla, s některými si píšeme na facebooku, ale stejně vždycky když jsem

    tam a vidím ty, co jsou na tom líp než já nebo se zlepšují, přiznávám

    se, že závidím. Není to ve zlém, s mnoha jsme kamarádi, ale soběstačnému

    vozíčkáři závidím víc než zdravé sestře, ošetřovatelce nebo sanitáři.

    Je to zvláštní, ale je to tak. Vím, že mé postižení nikdo nevyléčí,

    možná proto se nesrovnávám se zdravými. Ale každý jsme jiný a samozřejmě

    se můžu mýlit. Na tom rehabilitačním pobytu se mně většinou líbí

    protože vím, že se mám kam vrátit a že se tam vrátím. Zvlášť když jsem

    na pokoji s někým nepříjemným, a to jsou tam pokoje jen pro 2.

    superkarma: 0 12.03.2010, 00:48:10
  2. avatar
    [97] barkl2 [*]

    Omlouvám se předem za nekultivovaný příspěvek, ale myslím si, že mají život "nahovno" oba. Sml80 Myslím, že by nikdo nechtěl být v kůži toho postiženého, ani toho starajícího se. Ale ten postižený asi svůj život změnit nemůže, kdežto paní Petra ano. Záleží, jestli v sobě najde dost síly svůj život změnit. ANO myslím si, že k tomu začít žít normální život potřebuje možná víc síly, než pečovat o nemohoucího muže.

    superkarma: 0 11.03.2010, 21:56:44
  3. [96] xenie [*]

    monca13 — #95 prave, je tam jen veta "Pak se zacal menit"..kdy a proc, a proc tehdy nesli k psychologovi...? ale pozde bycha honit, zaridila bych asistencni sluzbu, a kdyby ji odmital, chtela bych od nej slyset konkretni navrh jak si predstavuje zivot dal a peci o nej, zda mu neni blbe ji takto vyuzivat... pokud dobre rozumim, je svepravny a dospely...Sml80 mozna ho nenapadlo ze by mohla odejit, tak predestrit mu i tuto moznost, jako lecbu sokem...treba se vzpamatuje Sml67

    1. na komentář reaguje monca13 — #98
    superkarma: 0 11.03.2010, 21:55:57
  4. avatar
    [95] monca13 [*]

    xenie — #92 Já jsem nemyslela aby měli to dítě pokud on je v takovém stavu, spíš že ta možnost existuje - pro ty, které to neví.

    Hlavně jsem odmítala ten ústav, myslím si, že ten člověk je víc nemocný psychicky než fyzicky. To by bylo potřeba řešit.

    A byla jsem pro to, aby mu zařídili asistenční službu, aby si manželka mohla odpočinout. Myslím, že to nechali zajít moc daleko, když ji takhle týrá už roky.

    Já vím, ono se to teď dobře radí, ale divím se, že když se takhle změnil (přece ze začátku prý byl vstřícný), měli si toho všimnout i doktoři a když se u nich choval jinak, měla jim to říct manželka.

    1. na komentář reaguje xenie — #96
    superkarma: 0 11.03.2010, 21:49:10
  5. avatar
    [94] risina [*]

    Bébina — #85 Jak bys mu vnutial notebook? Můžeš mu ho i položit na postel, ale nedonutíš ho, aby ho používal...

    superkarma: 0 11.03.2010, 21:42:30
  6. [93] xenie [*]

    Btw pro kontrast doporucuji clanek "Uz te nechci, chci zenu se zdravymi detmi"... tam jste hromadne kricely, jak on ma pravo na normalni zivot... no, a Petra ma to pravo taky Sml57

    superkarma: 0 11.03.2010, 20:58:08
  7. [92] xenie [*]

    monca13 — #89 tezko soudit ... ale, pokud on je agresivni a navic hodne zavisly na jeji peci, mit dite mi pripada sebevrazedne, nejen z fin. duvodu, ale fyzicky by padla, k peci o manzela si peci o male dite neumim predstavit... ve 22 se vzali, jsou spolu 11 let, z toho 8 je takto postizeny...a pokud uz ted toho ma dost, casem ho bude nenavidet... urcite ma ten muz rodice nebo sourozence atd., ti nepomahaji ?... promluvila bych si s nim jak to vidi dal... pak s psychologem...ale pokud manzel nebude jevit snahu trochu ocenit co pro nej dela a chovat se normalneji, tak doporucuji zdrhat...proc promarnit svuj zivot peci o nekoho, kdo to neoceni Sml32

    1. na komentář reaguje monca13 — #95
    superkarma: 0 11.03.2010, 20:47:17
  8. avatar
    [91] Dante Alighieri [*]

    monca13 — #88 Měla jsem na mysli plnohodnotně spíš vzhledem k tvému stavu nebo stavu kohokoli jiného postiženého. Že ten člověk zjistí, že je víc možností, než ležet v posteli a koukat na TV. Ale i tak si myslím, že mám o životě postižených dost zkreslené představy a vím o tom houby.

    superkarma: 0 11.03.2010, 20:09:37

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. [90] Pálivka [*]

    Zdá se, že manžel Petry je ochrnutý, ale myslí mu to moc dobře. Těžko se zdravý člověk vcítí do myšlení takto nemocného pacienta, ale myslím si, že by měl pochopit, že Petra pro něho dělá maximum a on to neocení. Vím, že je to kruté, ale opravdu by ho měla dát do ústavu, alespoň na chvilku, možná by mu tam došlo, co pro něho celou tu dobu dělala.A jistě tam je více takto postižených lidí a třeba by si s nimi rozumělo, protože by měli podobný osud. Určitě Petra chce mít rodinu a začít znovu s někým jiným. Moc bych ji to přála a přála bych ji, aby to pochopil i její manžel.Pokud se jeho chování nezmění, určitě by měla od něho odejít i když to bude kruté.

    superkarma: 1 11.03.2010, 19:34:05
  2. avatar
    [89] monca13 [*]

    xenie — #87 Mýlíš se, i s takto postiženým mužem by mohla mít děti (samozřejmě ne normálně ale pomocí umělého oplodnění - dárcem spermatu by byl její manžel, takže by to byly jejich děti). Znám muže, který nehýbe ani rukama, takto postižený se oženil a má syna. Ale je pravda, že se chová úplně jinak než ten manžel z článku, když jsem se s ním setkala na rehabilitaci, musela jsem ho obdivovat. A našel si ženu až po úrazu, předtím byl rozvedený.

    Možná jsem svůj příspěvek špatně formulovala, ale ten člověk je evidentně nešťastný, proto kolem sebe kope, potřeboval by pořádného psychologa (o tom se v článku myslím nepíše - jestli to zkoušeli).

    Já jsem byla hlavně proti tomu umístění v ústavu, i kdyby se změnil, těžko by se odtud dostal. Ale hlavně si myslím, že by se tam jeho agrese mohla změnit v sebeagresi nebo v depresi.

    1. na komentář reaguje xenie — #92
    superkarma: 0 11.03.2010, 18:57:44
  3. avatar
    [88] monca13 [*]

    Dante Alighieri — #84 Píšeš: "Věřím, že to jinak vůbec nemáš jednoduché. A že klidně může trvat 10

    let, než se člověk se svým stavem smíří a zjistí, že i on může hledat

    možnosti, jak se plnohodnotně zabavit"

    Těší mě, že mé výlety do hospody považuješ za plnohodnotnou zábavu. Sml57 Už se tady u nás našla drbna, která to hodnotila tak, že by na mě asistentky měly dávat pozor a neměly by mně to dovolit. Sml80

    Dělám si legraci, ale samozřejmě to nepřeháním, mám za sebou několik let života s alkoholikem a to pivko si nedávám každý den a doma málokdy.

    Ale ještě jsem chtěla reagovat na ten plnohodnotný život - ten mně bohužel nezajistí ani mé výlety. Ráda bych se podívala někam do ciziny, nejlépe tam, kde je teplo, ale nemám s kým jet. Nemůžu si dovolit platit tomu, kdo by mně doprovázel, cestu a ještě práci - nemám nikoho, kdo by to dělal zadarmo, po pravdě řečeno nemám nikoho, kdo by se mnou vůbec chtěl jet.

    Mám spoustu nových známých vozíčkářů na facebooku, jeden z nich, který je na tom ještě hůř než já, má přítele, kterému platí jen část nákladů na cestu, i když je pravda, že je jejich výlety přijdou prý tak na polovinu ceny, kterou by zaplatili nějaké cestovní kanceláři. Plánují všechno tak rok dopředu, ale letenky, ubytování atd., zkrátka všechno, co jde, si objednávají přes internet. Kromě toho se oba potápí, což je určitě krásný zážitek a i když dřív bych se bála, dnes bych do toho šla. Byli spolu už v Thajsku, v USA, v Paříži, loni na Kubě, v létě se chystají do Egypta a plánují taky cestu do Austrálie. To je obdivuhodné.

    Já bych občas ráda zajela aspoň na nějaký koncert, ale i tam je problém s dopravou a doprovodem.

    Navíc se v důsledku svého postižení potívám, ne z horka, spíš v chladnu nebo v průvanu, poslední dobou i když sedím delší dobu na vozíku, a to je při cestování taky problém.

    Obdivovalas délku mých komentářů - jinde už o mně napsali, že jsem grafomanka. Sml57 Já píšu ráda, hlavně když mě téma zajímá a když mě bolí ruka, chvíli si odpočinu.

    Zajímavé taky je, že od malička jsem byla velký introvert, dokonce jsem trpěla sociální fóbií (strach z lidí, ze společnosti, z komunikace) - od malička jem neměla žádnou kamarádku, holky mě mezi sebou spíš strpěly, taky s klukama jsem měla problém, i když o mě měl někdo zájem, najednou jsem nevěděla, o čem se s ním mám bavit, takže to vždycky špatně skončilo, jediný partner, který to se mnou uměl, byl právě ten alkoholik, se kterým jsem vydržela chodit asi rok a žít cca 2 roky. No ale zajímavé je především to, že od doby, co jsem na vozíku, žádné problémy s komunikací s lidmi nemám - ať jsou to ženy nebo muži, zdraví nebo vozíčkáři, často začínám hovor já a s každým si mám o čem povídat - a není to o zdravotním postižení. Ale někde jsem četla, že v důsledku velkého šoku k takové změně osobnosti nebo povahymůže dojít.

    Mimochodem, dřív pro mě byl problém i napsat slohovku. Sml30

    1. na komentář reaguje Dante Alighieri — #91
    superkarma: 0 11.03.2010, 18:45:30
  4. [87] xenie [*]

    to co ted reknu vam asi bude pripadat hnusne, ale za a jsem si skoro jista, ze chlap by toto snasel malokdy, a kdyz tak by mel milenku... navic fakt je, ze je mlada a chce rodinu, a s timto clovekem ji urcite mit nebude... takze bud rozvod anebo milence...

    1. na komentář reaguje monca13 — #89
    superkarma: 0 11.03.2010, 18:21:01
  5. [86] Bébina [*]

    monca13 — #81 Ta stydlivost je hrozna, je to skoda. Pritel ma babicku, kvuli veku uz hrozne spatne chodi, ale na vozicku nechce jet venSml80. Kdyz chce vzit na nakup, chodi oprena o nakupni vozik a na konci nakupu je cela znicena. Na vozicku by to bylo pohodlnejsi pro obe, mohly bychom drandit venku, ale nechce.

    superkarma: 0 11.03.2010, 16:46:22
  6. [85] Bébina [*]

    oalison — #79 Ale jo, asi se snazila, mel jednu dobu i pecovatelku. Nicmene alespon notebook s internetem bych mu vnutila a obacas ho vyvezla na zahradu na slunicko. Dokazete si predstavit, jak vypada clovek, co leta nebyl venku? Bila stena je proti nemu tmava.

    1. na komentář reaguje risina — #94
    superkarma: 0 11.03.2010, 16:36:24
  7. avatar
    [84] Dante Alighieri [*]

    monca13 — #81 Máš pravdu v tom, že nelze jednoznačně říct, že v ústavu by mu bylo líp. Jednomu by tam líp bylo, jinému zase ne. Asi by se to muselo vyzkoušet, aby se poznalo, jak to je. 

    Věřím, že to jinak vůbec nemáš jednoduché. A že klidně může trvat 10 let, než se člověk se svým stavem smíří a zjistí, že i on může hledat možnosti, jak se plnohodnotně zabavit. Zjistí, že nějaké možnosti existují - i když si myslel, že ne a že jeho život úrazem prakticky skončil.

    Obdivuji tě, že ve svém stavu tu píšeš vždycky nejdelší komentáře. Sml67

    Já už se teď musím odpojit, tak pokud mi budeš ještě odpovídat, odpovím až v pozdním večeru. Sml60

    1. na komentář reaguje monca13 — #88
    superkarma: 0 11.03.2010, 16:22:22
  8. avatar
    [83] monca13 [*]

    Tanzánie — #75 Aha, já jsem nějak špatně četla, takže jsem myslela, že Bébina reaguje na článek.

    superkarma: 0 11.03.2010, 16:06:47
  9. avatar
    [82] monca13 [*]

    Omlouvám se za dvojitý příspěvek, nevím, jak se mně to podařilo. Sml31 Sml30

    superkarma: 0 11.03.2010, 16:01:04
  10. avatar
    [81] monca13 [*]

    Bébina — #64 Reakce na: "Proc ho nedonutili jezdit na elektrickem invalidnim voziku, kdyz ho

    meli. Ale protoze se stydel jezdit po ulici, tak vozik vratili."

    Já jsem téměř 10 let nechtěla jezdit ven, jen v nutných případech, např. k zubaři, k doktorce apod. Nevadilo mně to ani tak v sousedním větším městě, ale v našem městečku, kde mě spousta lidí zná, jsem se zkrátka styděla, bála jsem se, že mě budou litovat nebo odvracet zrak apod. Až loni v létě se to nějak "zlomilo", po návratu z rehabilitačního ústavu, kde jsem tentokrát taky častěji jezdila ven místo sezení na terase (a díky tomu jsem se vrátila i v lepší kondici), jsem začala jezdit ven i u nás. Nejdříve s doprovodem a s pomocí, postupně i sama. K mému údivu reakce známých i neznámých lidí byly většinou kladné, přestalo mně vadit kohokoliv poprosit o pomoc v případě potřeby a nikdy jsem nebyla odmítnuta, naopak jsem často musela odmítat pomoc, když jsem ji nepotřebovala :-)

    Dnes si říkám, že jsem zbytečně ztratila 10 let, že jsem mohla jezdit ven už dřív, na druhou stranu tu psychickou bariéru není lehké zlomit a možná že kdyby mě nutili, seděla bych doma dodnes (i když v zimě jako většina vozíčkářů stejně sedím).

    Upřímně řečeno, ono v tom malém městě zase není tolik míst, kam jezdit, nemám tolik peněz, abych si mohla dovolit platit doprovod třeba na nějaké delší vycházky nebo na výlety autem, rodina to zajistit nemůže, s osobní asistencí je problém, není jí tolik, kolik bych si přála. Přátele téměř nemám - většinu kamarádek mám na internetu nebo některé bydlí daleko, je to asi tím, že jsem vždycky byla hodně uzavřená. Takže jezdívám ven sama, jak jsem psala, přiznávám se, že loni na podzim, dokud ještě bylo hezky, jezdila jsem nejdřív do blízké hospůdky "na zahrádku" na jedno pivo, to jsem pomalu popíjela, raději sama u stolu než mezi "štamgasty", časem jsem si s sebou začala brát knížku, protože ráda čtu a přitom jsem si užívala sluníčka, protože jsem v důsledku úrazu zimomřivá (porucha termoregulace).

    Potom jsem se ještě dověděla o bezbariérové pizzerii v našem městečku, nejdřív jsem tam párkrát zase jela s doprovodem, časem jsem to zvládla sama (s pomocí kolemjdoucích - cesta není všude bezbariérová a ten příjezd do pizzerie taky sama nezvládám), ale dokázala jsem to a ještě jsem domů vždycky přivezla výbornou pizzu.

    Nevím, jestli by mě bavilo jezdit někam do přírody, to bych si musela pořídit elektrický vozík, ale stejně jsem limitovaná časem - max. po pěti hodinách musím na záchod.

    To bylo zase pár zkušeností, i když po napsání svého předcházejícího příspěvku jsem měla pocit, že už ho stejně nikdo nebude číst, uvidíme, třeba se mýlím.

    A i kdyby si to nikdo nepřečetl, nevadí, já píšu ráda. Sml30

    1. na komentář reaguje Dante Alighieri — #84
    2. na komentář reaguje Bébina — #86
    superkarma: 0 11.03.2010, 15:57:31
  11. avatar
    [80] monca13 [*]

    Bébina — #64 Reakce na: "Proc ho nedonutili jezdit na elektrickem invalidnim voziku, kdyz ho

    meli. Ale protoze se stydel jezdit po ulici, tak vozik vratili."

    Já jsem téměř 10 let nechtěla jezdit ven, jen v nutných případech, např. k zubaři, k doktorce apod. Nevadilo mně to ani tak v sousedním větším městě, ale v našem městečku, kde mě spousta lidí zná, jsem se zkrátka styděla, bála jsem se, že mě budou litovat nebo odvracet zrak apod. Až loni v létě se to nějak "zlomilo", po návratu z rehabilitačního ústavu, kde jsem tentokrát taky častěji jezdila ven místo sezení na terase (a díky tomu jsem se vrátila i v lepší kondici), jsem začala jezdit ven i u nás. Nejdříve s doprovodem a s pomocí, postupně i sama. K mému údivu reakce známých i neznámých lidí byly většinou kladné, přestalo mně vadit kohokoliv poprosit o pomoc v případě potřeby a nikdy jsem nebyla odmítnuta, naopak jsem často musela odmítat pomoc, když jsem ji nepotřebovala :-)

    Dnes si říkám, že jsem zbytečně ztratila 10 let, že jsem mohla jezdit ven už dřív, na druhou stranu tu psychickou bariéru není lehké zlomit a možná že kdyby mě nutili, seděla bych doma dodnes (i když v zimě jako většina vozíčkářů stejně sedím).

    Upřímně řečeno, ono v tom malém městě zase není tolik míst, kam jezdit, nemám tolik peněz, abych si mohla dovolit platit doprovod třeba na nějaké delší vycházky nebo na výlety autem, rodina to zajistit nemůže, s osobní asistencí je problém, není jí tolik, kolik bych si přála. Přátele téměř nemám - většinu kamarádek mám na internetu nebo některé bydlí daleko, je to asi tím, že jsem vždycky byla hodně uzavřená. Takže jezdívám ven sama, jak jsem psala, přiznávám se, že loni na podzim, dokud ještě bylo hezky, jezdila jsem nejdřív do blízké hospůdky "na zahrádku" na jedno pivo, to jsem pomalu popíjela, raději sama u stolu než mezi "štamgasty", časem jsem si s sebou začala brát knížku, protože ráda čtu a přitom jsem si užívala sluníčka, protože jsem v důsledku úrazu zimomřivá (porucha termoregulace).

    Potom jsem se ještě dověděla o bezbariérové pizzerii v našem městečku, nejdřív jsem tam párkrát zase jela s doprovodem, časem jsem to zvládla sama (s pomocí kolemjdoucích - cesta není všude bezbariérová a ten příjezd do pizzerie taky sama nezvládám), ale dokázala jsem to a ještě jsem domů vždycky přivezla výbornou pizzu.

    Nevím, jestli by mě bavilo jezdit někam do přírody, to bych si musela pořídit elektrický vozík, ale stejně jsem limitovaná časem - max. po pěti hodinách musím na záchod.

    To bylo zase pár zkušeností, i když po napsání svého předcházejícího příspěvku jsem měla pocit, že už ho stejně nikdo nebude číst, uvidíme, třeba se mýlím.

    A i kdyby si to nikdo nepřečetl, nevadí, já píšu ráda. Sml30

    superkarma: 0 11.03.2010, 15:57:30
  12. avatar
    [79] oalison [*]

    Bébina — #76 No právě a víš na 100% že jeho manželka se ze začátku nesnažila? Ono je hezký říct, musí se člověku pomáhat, on musí bojovat atd. jenže když takový člověk rezignuje a odmítá se snažit co zmůžeš? To s ním budeš násilím cvičit? I přes to že nebude chtít budeš ho tahat ven? Stará známá pravda je že na pomoc musí být dvě strany. ta co pomáhá a ta co pomoc přijímá....Jinak to nefunguje....

    1. na komentář reaguje Bébina — #85
    superkarma: 0 11.03.2010, 15:42:32
  13. avatar
    [78] kareta [*]

    monca13 — #72 aha, tak to je další pohled z druhé strany...díky. A teď babo raď! Každý je jiná osobnostSml80

    superkarma: 0 11.03.2010, 15:40:39
  14. [77] jastura [*]

    Milala — #71 Je to smutné, ale aspoň měla ten omezený život v rámci možností hezký.

    superkarma: 0 11.03.2010, 15:28:25
  15. [76] Bébina [*]

    Tanzánie — #74 Ano, on nic nechce, je smireny se svoji situaci, chce jen koukat na televiziSml80.

    1. na komentář reaguje oalison — #79
    superkarma: 0 11.03.2010, 15:25:25
  16. avatar
    [75] Tanzi [*]

    monca13 — #72 Ahoj MončoSml53

    bohužel VŠECHNO je o penězích.Sml15

    To co popisuje Bébina (jiný příběh, než co je v článku), tak tam podle ni finance jsou..takže tam by ta situace šla vyřešit, aby vyhovovala všem.Sml67

    1. na komentář reaguje monca13 — #83
    superkarma: 0 11.03.2010, 15:22:38
  17. avatar
    [74] Tanzi [*]

    Bébina — #73 Ptám se znova, mluvila jsi někdy s tím pánem?

    1. na komentář reaguje Bébina — #76
    superkarma: 0 11.03.2010, 15:21:13
  18. [73] Bébina [*]

    oalison — #70 Uz prestavam mit silu cokoliv rikat, kdo nevidel nepochopi. Nicmene i znami, co celou situaci znaji dele nez ja, maji stejny nazor. Je to vypocitava spatne odbarvena bloncka, ktera nikdy nepracovala, rozhazuje manzelovy penize a s peci se rozhodne nepretrhne. A zavist v tom neni, zavidet neni co. Jen vsichni kroutime hlavou a neverime vlastnim ocim.

    1. na komentář reaguje Tanzánie — #74
    superkarma: 0 11.03.2010, 15:20:13
  19. avatar
    [72] monca13 [*]

    Ty z vás, které mě znají, ví, že si nevymýšlím a že k tomuto tématu mám co napsat z vlastních zkušeností.

    Pro ty, které mě neznají - jsem 11. rok po úrazu na invalidním vozíku, jsem ochrnutá od prsou dolů kompletně a ruce mám oslabené, ale pohyblivé, "jen" od zápěstí dolů je to horší, prsty na levé ruce téměř nepohnu, nic do ní nechytím, pravá ruka je po operaci lepší, takže do ní dokážu chytit i menší předměty, dokážu psát, i když psacím písmem ne moc čitelně, tiskacím trochu líp, ale nevydržím psát dlouho. Na počítači (notebooku) pracuji tak, že na klávesy ťukám propiskou, kterou držím v pravé ruce, myš taky jakž-takž zvládám, ale psaní dlouhých textů mě taky unavuje. Najím a napiju se sama, ale potřebuji, aby mně někdo nalil čaj do půllitrového hrnku (to je asi maximum, co v obou rukou udržím) a aby mně někdo připravil jídlo - nakrájel, abych ho mohla jíst polévkovou lžicí, případně ukrojil a namazal chleba apod.

    Na vozíku sice jezdím sama, i venku, ale terén nesmí být moc hrbolatý, moc do kopce nebo s kopce apod. a moc dlouhou vzdálenost neujedu, i když se snažím trénovat.

    Potřebuji ale pomoc během celého dne, i když ne nepřetržitě, potřebuji pomoc s přesunem z postele na vozík a naopak (jedna osoba to zvládne pomocí zvedáku), 4-5x denně pomoc na záchod včetně následné hygieny, polohování v posteli, koupání atd.

    To jen pro představu kolik práce je s postiženým člověkem.

    Konečně se dostávám k otázce pobytu v ústavu, kvůli které jsem vlastně začala psát. NIKDY bych nechtěla "skončit" v nějakém ústavu, rozhodně by mně nebylo líp mezi stejně postiženými, být s několika lidmi na společném pokoji (pokud bych si nemohla dovolit platit samostatný pokoj - taky myslím, že všude to není možné) a spolubydlící si člověk taky nevybere. Navíc mám sama zkušenosti z mnoha zdravotnických zařízení a slyšela jsem to i o několika ústavech pro postižené, že se tam personál k lidem nechová vždycky dobře, zkrátka záleží na lidech a na vedení.

    Rozhodně bych se pokusila pro manžela vyhledat pomoc psychologa, pokud by to nepomohlo a pokud má opravdu tolik peněz, jak tady bylo psáno, zajistila bych mu placenou péči doma bez ohledu na jeho přání.

    V nejhorším případě bych aspoň na nějakou dobu odjela nebo se přestěhovala jinam, aby si uvědomil, jestli chce opravdu raději zůstat víceméně mezi cizími lidmi. Odchod nastálo by bylo krajní řešení, kdyby to opravdu nešlo jinak.

    Tak to je můj názor, jsem zvědavá na reakce, pokud ještě nějaké budou.

    1. na komentář reaguje Tanzánie — #75
    2. na komentář reaguje kareta — #78
    superkarma: 0 11.03.2010, 15:05:14
  20. avatar
    [71] Milala [*]

    Jěště vám popíšu případ,který se odehrál několik domů od nás.Chci tím ukázat,že to jde i jinak.Dívka ,v 17 těžká havárie,pohybuje pouze hlavou.Rodiče,sestra,kamarádi, nikdo to nevzdává.Rodiče koupili st.místo,postavili bezbariérový dům.Sestra zůstává doma,celodenně se o ní stará.Kamarádi každý víkend pro ni přijdou,jedou na diskotéku,do hospody,do kina,divadla.Několikrát jsem byla svědkem,když ji přivezli v létě do zahradní restaurace.Objednali ji,co chtěla,střídali se v krmení či přidržování nápojů se slámkou.Smála se s nima,povídala.Dýchal za ní přístroj,na který se z části složila celá dědina.No bohužel to má tragický konec,v sobotu, právě na diskotéce ji selhal dýchací přístroj a bohužel v té momentální situci si toho nikdo hned nevšimnul.Zatím se to vyšetřuje,no nic na tom nezmění fakt,že tuto sobotu má pohřeb.Bylo jí 24 let.

    1. na komentář reaguje jastura — #77
    superkarma: 0 11.03.2010, 15:01:57
  21. avatar
    [70] oalison [*]

    Bébina — #64 Hele nevím jak to mají tam co popisuješ, ale já se starala o 70 ti letého pána po úraze hlavy, po dlouhém rehabilitačním usilí se ho podařilo dostat do stavu, kdy je schopný sedět a ujít pár metrů, bez celodenní péče se neobejde, nezvládne sám ani se obstarat na záchodě a podobně... Mohl by ven a taky jsme se ho snažili vodit alespoň po zahradě a tak, ale moc se mu nechtělo. Je těžký někoho donutit, aby chodil ven když sám nemá vůli. Každý cvičení s ním bylo o dlouhém přemlouvání, nejradši byl zalezlý v posteli... A co se týče péče o člověka, ono i to jak ríkáš pouhý přebalování, krmení koupání atd. dá zabrat... Jinak si spočítej kolik stojí kupříkladu jen plíny pro dospělý, speciální výživa, polohovací postel, anitidekubitní matrace a pomůcky, vozík atd. atd. Takže ty řeči o živé peněžence jsou trochu mocSml68

    1. na komentář reaguje Bébina — #73
    superkarma: 0 11.03.2010, 15:01:14
  22. avatar
    [69] Tanzi [*]

    Audrey — #68 právěSml22

    superkarma: 0 11.03.2010, 14:47:07
  23. avatar
    [68] Audrey [*]

    Tanzánie — #62 No že jo! Jestli má z pojistky 50 tis. a k tomu nějaký invalidní důchod, může se rozvést, zaplatit si pečovatelky, které by se střídaly, ty se o něj postarají  a budou to brát jako práci, kterou si samy zvolily, ne jako životní oběť. A bude šťastnější on i jeho žena Sml80.

    1. na komentář reaguje Tanzánie — #69
    superkarma: 0 11.03.2010, 14:45:39
  24. avatar
    [67] cicinka [*]

    Úplně mě mrazí po těle. Petru velice obdivuju a nevím co k tomu říct. Jako člověk, kterého se toto zatím netýká si vůbec neumím představit co všechno tato situace obnáší a co člověk musí překousnout a obětovat. Před Petrou smekám a ať se rozhodne jakkoli, nikdo by jí to neměl vyčítat.Sml79

    superkarma: 0 11.03.2010, 14:39:02
  25. [66] dadma [*]

    Bébina — #59 Jestliže stoprocentně víš ,že se tomu člověku děje příkoří a mají ho doma kvůli penězům ,tak na to upozorni.Lékaře,Městský úřad-sociální služby,policii.....

    superkarma: 0 11.03.2010, 14:34:53
  26. avatar
    [65] Tanzi [*]

    Bébina — #64 mluvíš někdy s tím pánem? znáš jeho pocity?

    Předpokládám, že po pěti letech jsi s ním aspon pár slov vyměnila.

    superkarma: 0 11.03.2010, 14:33:56
  27. [64] Bébina [*]

    Tanzánie — #62 Hele ja jsem jen popsala to, co vidim nekolikrat do tydne pres 5 let. Nechapu, proc toho cloveka nedaji na zahradu, kdyz tam muze vjet primo ze sveho pokoje, proc mu nedaji notebook, kdyz ho maji a maji pristup na internet. Proc ho nedonutili jezdit na elektrickem invalidnim voziku, kdyz ho meli. Ale protoze se stydel jezdit po ulici, tak vozik vratili a nechavaji toho cloveka lezet v jednom jedinem pokoji se zapnutou televiziSml80.

    1. na komentář reaguje Tanzánie — #65
    2. na komentář reaguje oalison — #70
    3. na komentář reaguje monca13 — #80
    4. na komentář reaguje monca13 — #81
    superkarma: 0 11.03.2010, 14:27:19
  28. avatar
    [63] Zázvorka [*]

    Chápu obě strany. Paní, která se stará (taky jsme se starali) a na druhou stranu postiženého nepohyblivého mladého chlapa. Rozumím, že si paní MUSÍ někde mimo odpočinout (do nekonečna to zvládat nebude!! a to jak psychicky, tak ani fyzicky). Stále ale rozmýšlím i z pozice postiženého! Jak mu je, co si myslí, jak se cítí, když je 100% odkázán na druhé.

    Můžu napsat jen sama za sebe, že bych nechtěla být nadosmrti závislá na druhých (ani na nikom z rodiny). Já bych po čase zjištění, že to fakt už nejde, sama požádala o ústav. Ale už jen představa, je mi 26 a v jedné minutě se mi změnil život na "ležáka" do smrti!, tak to je síla. JÁ (můj názor) bych rozhodně uvažovala o skončení života! Ale jak? Když není povolená euthanázie a já jako ležák si prostě sama nepomůžu???? Musí to být těžké! Držím paní moc moc palce, ale bohužel pomoct nedokážu!!

    superkarma: 0 11.03.2010, 14:19:14
  29. avatar
    [62] Tanzi [*]

    A ještě jedna věc mě ted napadnula..

    Pokud je někdo ležákem, neznamená  že mu to nemyslí, nebo že je zbavený svéprávnosti.

    A pokud zrovna v této rodině finance jsouSml67, tak co tedy by tomu pánovi bránilo v tom se od paní (a jejího přítele) trhnout, když by byl tak strašně zanedbáván a šizen jak popisuješ.

    za 50tis/měs by měl veškerou péči, kterou potřebuje i od cizích.

    1. na komentář reaguje Bébina — #64
    2. na komentář reaguje Audrey — #68
    superkarma: 0 11.03.2010, 14:09:49
  30. avatar
    [61] Tanzi [*]

    27] pokud je někdo už 15 let ležákem, tak by při podobné nedbalé péči, jak dál ve svých příspěvcích popisuješ, musel mít spoustu proleženin a jiných potíží.

    Takový člověk se mmj musí polohovat, masírovat aj

    (jsou tu určitě kompetentnější co to znají lépe než já)Tak jak popisuješ..najíst, přebalit, pustit tv .. to zní hrozně jednoduše.

    Ale znova opakuju, zkusila jsi si to někdy? viděla jsi to aspon?

    superkarma: 0 11.03.2010, 13:48:41

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme