Otce mám vlastně dva. A jeden horší než druhý. Ale nebylo to tak vždycky. Ten první byl alkoholik, gambler, tyran, násilník a chorobný žárlivec. Pěkná kombinace. A tak jsme se při jednom z mnohých útěků s mámou a sestrami ocitly ve vsi, odkud jsme se asi rok předtím odstěhovaly. Azyl jsme našly u jednoho pána, u kterého jsme už zůstaly. Bylo mi osm.

U „náhradních“ tatínků se občas stává, že na něj děti žárlí. U mě to tak nebylo. Nějaký vřelý vztah se taky nekonal. Pro mě to byl dlouho cizí člověk, který trávil všední dny na stavbách v Německu a víkendy prací ve svém dvoře. Cestu k sobě jsme si alespoň trochu našli až později. To jsme do brzkých ranních hodin hrávali se zbytkem rodiny kanastu, žolíky nebo dostihy a sázky.

Ani nevím, jak dlouho uplynulo, ale chtělo se po mně, abych mu říkala „tati“. Chvíli potom se mi narodila sestra.

Pak přišel o práci. Měl víc času na dům a plánovanou rekonstrukci, ale to byl důvod, proč se náš vztah zase začal ochlazovat. Já nevím, jestli je v jiných rodinách (vyjma Číny) normální dělat z dětí od 10 do 15 let pracovní sílu na stavbách zdarma, ale mně to tehdy hrozně vadilo. A větu „Pomůžeš taťkovi?“, která byla spíš příkazem než otázkou, jsem začala nenávidět. Zkrátka jsem víkendy a prázdninové dny chtěla trávit jinak než otloukáním starých cihel a nošením harampádí z jednoho místa na druhé, z druhého na třetí, aby se pak z pátého stanoviště vracelo na to první.

I tohle nějak pominulo, ale můj náhradní tatínek se začínal čím dál víc podobat tomu starému. A tak jsme zase šly. Bohužel moje máma je člověk, který rád dává hned několik druhých šancí, takže jsme se párkrát vracely. Když odcházela naposledy, obě starší sestry s námi už nebydlely a i já byla jednou nohou venku.

Všichni jsme se dohodli, ať se mnou už při hledání nového bytu nepočítají, ať si vezmou takový, který bude stačit jim dvěma – mladší sestře a mámě. A já těch pár týdnů už přežiju s nevlastním otcem. Rozešli se v klidu, jako přátelé. A já tam zůstala více než rok. A až během této doby jsem se naučila mít toho cizího pána aspoň trochu ráda. Pojem „otec“ mi i nadále zůstává úplně cizí.

Reklama