shop

Že nevíte, co ten výraz znamená? Je to chorobná závislost na nakupování. Jestli se obáváte, že podobnou nemocí trpíte, tak si přečtěte následující rozhovor.

Báru jsem poprvé viděla v nákupním centru. Potřebovaly jsme s kámoškou doplnit ledničky. Rychle jsme pobíhaly s vozíkem mezi regály a najednou potkaly její kolegyni. Perfektně oblečená, upravená, blažený úsměv na tváři. Její vozík, na rozdíl od našeho, přetékal zbožím, jako by nakupovala pro armádu. Kámoška jen tiše povzdechla: „Takhle nakupuje pořád. V práci mluví jen o slevách, co sehnala v e-shopech, zná zpaměti otvírací doby všech obchodů.“ Po nějakém čase mi Bára (32) vzkázala, jestli bychom si mohly popovídat, když píšu pro ženský magazín.

Proč jste se mnou chtěla mluvit?
Protože se o ženách mluví, že je normální, jak rády nakupují. Já si to myslela také, než mne šéfová dovedla k psycholožce. Mám omniopatii, chorobné nakupování. A když jsem se dozvěděla, jak se projevuje, napadlo mě, že by se o tom mělo napsat. Možná nejsem sama, kdo takovou nemocí trpí.

Jak se to tedy projevuje?
Tím, že pořád musíte nakupovat. Cokoliv, kdykoliv. Nemůžete přestat. A to je můj případ.

Co jste nakupovala vy?
Všechno, co mě napadlo. Jídlo, kosmetiku, oblečení, boty, těch jsem měla 40 párů. Nebo asi padesátery džíny. Viděla jsem třeba jedno tričko, pak druhé, třetí, každé ale mělo jinou barvu, tak jsem je koupila všechna. A z drogerie jsem chodila s plnými taškami. Krémy, šminky. Taky bižuterii.

A to jste všechno nosila?
Ne, to se ani nedalo. Ale já to musela kupovat!

Musela?
Víte, já se u toho cítila tak dobře! Když byly někde slevy nebo výprodeje, hned jsem tam jela. Těm plným regálům nešlo odolat. Ne, že bych brala všechno, co jsem viděla, já si vybírala. Byla jsem schopná trávit v obchodech hodiny. Taky jsem „visela“ na netu. Buď na klasických e-shopech, ale raději na těch, kde jsou aukce. Byl to skvělý pocit něco získat za dobrou cenu.

Plánovala jste ty nákupy?
Ne, bylo to spontánní. Najednou jsem cítila potřebu, že musím něco koupit. Třeba o půlnoci.

Když jsem vás poprvé potkala, byla jste jak ze škatulky…
Jít neupravená nakupovat bych nemohla. Pro mě to bylo, jako kdybych šla do společnosti, na nějaký večírek. Hrozně jsem se na to těšila.

Ale tenkrát jste měla ve vozíku jen potraviny…
To je stejné. Jídlo nebo oblečení, jít do obchodu jen tak, abych na sebe rychle něco oblékla, to nešlo.

A kam jste ty věci dávala? Co jste s těmi nakoupenými věcmi dělala?
Do skříní, do krabic. U stropu mám udělané podhledy, ty byly taky plné. Když už se to nevešlo do bytu, tak do sklepa. V koupelně mám skříňky a spoustu poliček..

A jídlo?
Lednička a mrazák praskaly ve švech. Něco jsem občas přinesla do práce nebo dávala sousedům. A co už se kazilo, to jsem vyhodila.

To vám to nebylo líto?
Jak jsem řekla, nešlo odolat. Fakt je, že jsem se někdy cítila dost špatně. Najednou jsem měla plné tašky zboží a už jsem neměla takovou radost, jako když jsem ho nakupovala. Pak to přešlo a bylo mi zas dobře. Hodila jsem to za hlavu.

Nejde se nezeptat – kde jste na to brala peníze?
No, mám docela slušný plat, ale nestačilo to. Zrušila jsem stavební spoření, pak si brala půjčky. A taky si začala půjčovat od známých. Vůbec jsem si neuvědomovala, co dělám.

Promiňte mi takovou osobní otázku, co na to váš partner?
Žádného nemám. Žiju sama.

A kamarádky?
Občas se mnou chodila kamarádka, ale většinou jen okouknout, co je v obchodech. Nemohla pochopit, proč tak nakupuju. Párkrát mi řekla, že jsem cvok, co s tím vším chci dělat. A já si o tom chtěla povídat, jenže ji to nebavilo.

V práci se mi smáli nebo se po sobě jen dívali, takový ten pohled „ona není normální“.  K sobě jsem nikoho nezvala, takže neviděli ten „sklad“. A rodiče bydlí na druhém konci republiky, od nich nečekaná návštěva nehrozila. Přijela jsem vždy perfektně oblečená, spokojená. Byli rádi, že se mi daří.

Kdy jste si řekla dost a začala to nějak řešit?
K psycholožce mě přivedla šéfová.

Jak na to přišla, že s vámi není něco v pořádku?
Už jsem neměla peníze a poprosila ji, jestli bych nemohla dostat dopředu plat. Jenže, když se to stalo víckrát, vzala si mě „na kobereček“.  Byla tam i kolegyně, u které jsem měla dluhy. Nejdřív si myslely, že beru drogy nebo hraju automaty. Tak jsem jim to řekla. Ale neměla jsem žádný pocit viny, spíš mi vadilo, že nechtějí pochopit, proč pořád utrácím.

A jak vás tedy přesvědčila, abyste vyhledala odbornou pomoc?
Pochopila, že domluvy se mnou nehnou. Tak mi pohrozila výpovědí. Toho jsem se lekla, neměla bych už žádný příjem. Viděla, že to není jen „ženské“ nakupování, abych se ukazovala pořád v novém oblečení, a nabídla mi pomoc.

Jak psycholožka přišla na to, co vám je?
Všechno jsem jí vyprávěla. Dokonce byla u mě doma.  A když viděla ty hromady věcí, zavolala mé kamarádce, té, kterou nakupování nebaví (směje se). Ta mě přesvědčila, abych se věcí zbavila. Sama je odvezla pryč a rozprodala, takže jsem měla zase nějaké peníze. Ale ty jsem nedostala, něco dala na účet a hlavně uhradila nějaké dluhy. Půjčky od bank a zbytek dluhů budu samozřejmě splácet dlouho.

Nebojí se, že zas budete z konta vybírat?
Založila nový účet, sepsaly jsme smlouvu, že plat bude chodit tam a ona z něj bude platit nájem a splátky na půjčky. No a mně bude přeposílat jen malou částku. Tak mám nad sebou hlídače. Nebo anděly strážné. Ji a svou šéfovou. Jsem jim moc vděčná, tak by se jen tak někdo nezachoval. Kdyby mne nezastavily, nevím, jak by to se mnou dopadlo.

A vy se léčíte?
Chodím na psychoterapii, učím se nakládat s penězi a prošla jsem zkouškou ohněm – návštěvu nákupního centra. Poprvé jsem se cítila hrozně, svrběly mne prsty, nevěděla jsem, kam s očima. Ale už se to lepší. Dnes už si jdu klidně sama koupit jídlo. A jenom to, co opravdu potřebuju. Jenže je to běh na dlouhou trať, bojím se, aby se to nevrátilo. Chce to pevnou vůli.

Proto jsem s vámi chtěla mluvit. Hodně jsem o omniopatii četla, takových, jako jsem já, je v naší společnosti čím dál víc. A nejen žen. Může se to stát komukoli, nezáleží na tom, jaký máte plat, kde žijete, s kým žijete. Stačí si třeba pustit televizi a dívat se na teleshopping. A začnete nakupovat.

Co vy na to, milé ženy-in? Vidíte se v tomto případu, nebo máte nakupování pod kontrolou?

Reklama