Maminka s tatínkem se poznali v tanečních. Oba spolu pak protancovali spoustu nocí, i když jsme už já a sestra byly na světě. Bylo to všechno fajn. Dodnes nevím, co se přesně stalo, že od sebe odešli. Přestože jsem se pídila po konkrétních událostech, důvodech tehdejších událostí, nepodařilo se  mi dobrat se jednoznačné pravdy. Dodnes se vymlouvají jeden na druhého a tytéž události vidí úplně jinýma očima. Prostě se rozvedli.

V mých devíti letech mi to nepřišlo líto. Nejspíš mi to nedocházelo. Dostalo se mi vysvětlení, které jsem akceptovala. V pubertě jsem se vysmívala všem, kteří tvrdili, že na děti má rozvod rodičů velmi špatný psychický dopad. Já se necítila vůbec špatně. Nic na tom nebylo divné!

 

Vybrali si jinou cestu. Každý svou. Oba žijí s jinými partnery. Má rodina se tak naprosto nesmyslně rozrostla o členy, kteří vlastně v rodině nemají co dělat. Nejsou to lidé, kteří se nějak moc zajímají o to, co dělám, jak se mám, co se mi podařilo a kde budu trávit Vánoce. Ani já se o ně nijak významně nezajímám. Jsou vlastně cizí. 

 

Celou jednu etapu odloučení prožili ti dva tak, jak chtěli – každý po svém. (Ať mi promine ten, co tvrdil, že to tak nechtěl, bylo to rozhodnutí obou dvou.) Já jsem dospěla a začalo mi to všechno vadit. Zjistila jsem, že si například partnera vybírám tak, aby zároveň mohl být tak trochu táta. Což se samozřejmě ukázalo jako velký omyl. Když jsem o tom víc přemýšlela, dospěla jsem k závěru, že je to vlastně logické. Od svých devíti let jsem neměla otce, ke kterému bych se přitulila nebo mu řekla o svých problémech nebo se mnou prostě jen mluvil. Chyběl mi mužský vzor. Chyběl mi táta.

 

Proklínala jsem je. Připadala jsem si okradená a opuštěná. Jak budu moct žít s partnerem, když mám takovéhle zkušenosti? Co si počnu se vzorci chování, které jsem se naučila od otčíma a které bytostně nesnáším?

Když to vidím svýma dnešníma očima, nezbývá než konstatovat, že se to jejich rozhodnutí oběma vrátilo. Ani jeden to nemá lehké. Ale po těžkých životních zkouškách k sobě nacházejí cestu zpátky.  Volají si, vědí o sobě, dokonce se navštěvují.

 

Oslavu padesátin uspořádal táta u mámy v bytě. Asi ne jenom proto, že se tam vejde hodně lidí. Řekla jsem si, že je to pro mě příležitost, abych jim odpustila. Ale to se tak lehko říká. Nevím, jestli to dokážu. Jejich rozhodnutí si sebou se všemi důsledky totiž ponesu už napořád a radost z toho rozhodně nemám. Je to spíš horší a horší...

Reklama