Reklama

Po přečtení úterního článku mi to nedá, než abych napsala svůj pohled na věc. (Článek si můžete připomenout ZDE .)

 

Můj partner Libor vyrůstal asi do svých pěti let ve spořádané rodině. (Aspoň se tomu tak říká, že?) Jenže v té době se něco mezi rodiči stalo, nezvládli to a rozvedli se. Oba kluci, Libor i jeho starší bratr, zůstali u maminky. Několik let to tak fungovalo. Kluci chodili za tatínkem na pravidelné návštěvy, trávili s ním víkendy a části prázdin. Maminka si našla skvělého nového partnera, tatínek partnerku. V té době spolu ještě komunikovali. Ale pak se přihodilo něco, co všechny zúčastněné už navždy poznamenalo. Libor, tehdy snad desetiletý, chtěl čím dál tím víc času trávit u tatínka, který si Libora získal přes své zájmy, a maminka to „neustála“. Já se asi nikdy nedozvím, nakolik to vše bylo elegantně a třeba úmyslně ovlivněno tatínkem, nicméně výsledek byl ten, že po mnoha dlouhých soudních peripetiích, psychologických posudcích, dramatických scénách a potocích prolitých slz byl Libor na „svou žádost“ soudem svěřen do péče otce.

Nebudu se šířit o tom, jaký vztah měl pak Libor dlouhou dobu k mamince, to by bylo na jiné vyprávění. Snad jen - dnes už je vše jinak, navzájem se navštěvujeme, rádi se vidíme. Jen vztah matka - otec dodnes není ideální. Hrany se obrušují. Snad…

 

Takže Libor od deseti let, to znamená celou pubertu a dospívání, žil u otce. Nějakou dobu sice otec měl partnerku, takže nějaký ženský element tam byl, ale netrvalo to dlouho, odešla. Nechtěla si zvykat na malého, leckdy určitě vzdorovitého kluka, který jen přidělával práci… Zůstali tedy sami. A už se dostávám k tomu hlavnímu - můj partner je ideální, protože vyrůstal s otcem!!! Nevadí mu jakákoliv domácí práce, pokouší se žehlit, umí si sám udělat snídani, vypere si ponožky, nedávno se mi „cpal“ i k šicímu stroji. Mohu si tedy být jistá, že se mnou není proto, abych mu tohle všechno obstarávala.

Na druhou stranu se ale zase musel naučit, jak se někdy má chovat k ženě. Budu těžko vysvětlovat, co tím myslím. Umí mě pohladit, má mě moc rád, pomůže mi s čímkoliv… Ale nikde to „nenasál“, někdy je v tom trošku bezradný…

 

Ale naprosto jistě vím jedno: nikdy by to, co jemu „udělali“ jeho rodiče, neudělal svým dětem. A nejen proto je s ním chci mít.

Na závěr bych chtěla říct jedno. Vždy se na zlých věcech a událostech dá najít něco dobrého, a je to tak dobře, ale mnohem lepší je, když se nic takového nestane, a to dobré se nemusí hledat, prostě to dobré JE.

A pro ty, kteří ještě stále nepochopili, co jsem chtěle říct, to řeknu naprosto jednoduše. Libor je pro mě ideální partner, a to, čím je ideální, není to, kde žil, ale to, že to je skvělý chlap.