Mému parterovi Zdeňkovi je pětačtyřicet let. Když mu bylo šest a jeho bratrovi čtyři roky, otec je opustil. Šel za hlasem svého srdce a založil novou rodinu. Zdeněk mu to nikdy neměl za zlé. Alespoň mi to říkal, když jsem se ho na to ptala. Oba kluci žili sami se svou matkou. Ta se znovu vdala, až když bylo Zdeňkovi osmnáct a rukoval na vojnu. Po návratu z vojny se Zdeněk osamostatnil, takže si otčíma a dvou nevlastních sester moc neužil.

A jak to vidím já?
Jak já jako ženská hodnotím to, že mám partnera z neúplné rodiny? Je asi hrozné, ale já jsem vlastně svým způsobem ráda, že je otec opustil, když byli kluci malí. Zdeněk šel tehdy do první třídy...
Nikdy jsem neměla pocit, že by Zdeněk byl citově deprivovaný, ukřivděný, ublížený, agresivní, že by měl sklony k jakéholi závislosti a omlouval to rozvráceným manželstvím svých rodičů. Naopak.
Tím, že ho vychovávala pouze matka, tak je v určitých ohledech jemnější, pozornější, skoro se chce říci ženštější, ačkoli je to Chlap každým coulem, abychom si rozuměli :-))). Je to podle mého možná do značné míry proto, že mu doma chyběl takový ten klasicky mužský dril a určitá tvrdost, že neslýchal stupidní věty typu: "neřvi, mužský přeci nebrečej..." nebo: "mytí nádobí - to je práce pro ženské, do toho se nepleť", či: "jak to, že není v lednici vychlazené pivo", eventuálně: "správná ženská je doma, vychovává děti a stará se o rodinu a nekecá chlapovi do fotbalu ani do života..."


Možná namítnete, že poslední věta, to je asi něco, co už dneska kluci asi ani neslýchají, nebo to aspoň neslýchají tak často jako dřív. Souhlasím. Taky je pravda, že jsem ty chlapské výroky tak trochu zjednodušila, dnes už se argumentuje jinak...
Zdeněk není asi vyznavač klasických chlapských zálib, není to ani typ borce, který se doma svalí na kanape a nechá se obskakovat. Je to asi tím, že on i brácha museli mámě pomáhat. Ta zase musela chodit na vedlejšák, aby si přivydělala a uživila je. Takže kluci doma myli nádobí, vytírali podlahy, a neslyšeli nic o tom, co má nebo nemá dělat chlap.
Prostě dělali, co bylo zrovna zapotřebí, nijak svět nedělili na mužský a ženský. "Ani mi to nepřišlo, že myju nádobí nebo si peru ponožky, brácha měl jiné povinnosti," říká Zdeněk. "Ale aby to nevypadalo, že jsem byl vzorné dítě, tak to ne. Lítal jsem s kamarády hodně venku, s mámou jsme chodili na výlety, jezdíval jsem k babičce do východních Čech. Měl jsem šťastné dětství." Nutno dodat, že jeho otec nebyl žádný asociál, jehož odchod by rodině prospěl. Pokud vím, tak si kluky brával k sobě tak dvakrát, třikrát do roka. Bylo to víceméně o narozeninách a vánočních svátcích.

Já osobně to vše považuji za obrovskou výhodu, že Zdeňka vychovávala pouze matka. Neválí se u televize, když se hraje fotbal nebo hokej, protože na to není z domova zvyklý, neměl v rodině mužské vzory, které by ho k tomu hecovaly. A asi to ani nemá v krvi, to je pravda.
Mámu má rád, ví, že ona byla ten tahoun, ale na druhou stranu se od ní dokázal odpoutat. Neměl jí za zlé, když se znovu provdala jen proto, aby pomohla jednomu chlapovi, co zůstal sám se dvěma holkami...

Je samozřejmě neodpustitelné, když se rodiče rozvedou a dítě přijde o jednoho z nich. Ale na druhou stranu to nemusí být úplná tragédie. Myslím, že se s tím všichni srovnali, jak nejlépe mohli. Zdeněk, jeho brácha, který je mu v určitých ohledech hodně podobný, i máma, která nerezignovala, a stala se náhradní matkou dvěma úplně cizím holkám v pubertě.

Možná není tak důležité, z jakých lidí se rodina poskládá. Hlavně když funguje. Jen mne, prosím, nezatracujte za můj názor, když si myslím, že mému partnerovi vyloženě prospělo, když žil jenom s mámou, bez takzvaného mužského vzoru...

Příběh své kamarádky zpracovala

Reklama