Znáte takového toho většího chlupatého pavouka, žijícího nejen v pralesích či úkrytech pod kameny, ale také v teráriích některých našich domácností? Ano, jde o tolik „oblíbenou“ tarantuli.

tarantule

No, oblíbenou. Jak u koho. Pokud vás partner postaví před hotovou věc, že „této pavoučí dámě“ vymezí místo skoro ve vlastní posteli, rozhodně nemusí jít také o oblibu osoby z druhé strany.
Jako v případě Moniky.

Jen přes mou mrtvolu

Moniččin přítel Martin napřed koketoval s myšlenkou pořídit si hady.
„Jen přes mou mrtvolu,“ prohlásila Monika.
Martin však myslel, že ji zlomí, a bez jejího vědomí si pořídil terárium, které vystavil jako dekoraci v pokoji. Zatím bez všeho potřebného vybavení a bez obyvatele.
„Řekla jsem ti jen přes moji mrtvolu. Hadů se bojím. To je, jako kdybych sem nastěhovala svoji mámu, které se zase bojíš ty,“ použila Monika pro Pavla velmi odstrašující argumenty.
„Ale nějaké zvířátko bychom mít mohli, ne?“ žadonil dál Martin.
„Tak si pořiďme malého pejska nebo kočičku,“ byla ještě Monika ochotna slevit, i když představa, že se v jejím načančaném bytě pohybuje nějaké zvířátko, jÍ moc rozumná nepřipadala. Není prostě z těch, kdo se dokážou o jakékoliv zvíře postarat, věčně v práci nebo na cestách, zvířátko by u nich bylo chudák. Právě proto pořád otálí i s dítětem, necítí se ještě na to, aby se o někoho starala. A on najednou přijde s hadem. 

„Prosimtě, pejska nebo kočičku, to má dnes každý. Já myslím něco exotického.“
A jakou druhou variantu navrhl Martin chameleona.
„Ty už fakt blázníš? A kdo se o něho bude starat? Víš, jakou péči takový chameleon potřebuje?“
„Jestli se ti stýská po zvířátkách, zajdi si na záchod, možná tam objevíš nějakého záchodového pavouka, lezou k nám ze světlíku.“

Není pavouk jako pavouk

„A tobě ti pavouci nevadí?“ chytne se Martin slova.
„Ne, pavoučky mám ráda. Prý drží v domě štěstí.“

Jenže není pavouk jako pavouk.
Martin si to v té své makovici převzal po svém. Když Monice pavoučci nevadí, určitě nebude nic namítat ani proti tarantuli, k jehož chovu ho přesvědčil kamarád, který už má doma dvě.

A tak se Monika jednoho dne vrátila z práce domů a v teráriru, ve kterém se měla původně plazit nějaká „malá žížalka“, našla pavouka. Obrovského, chlupatého, tak málo se podobajícího pavoučkům záchodovým.
„Co to jééé?“ vyjekla Monika hrůzou.
„To je Rozárka, náš malý pavouček.“
„Rozárka? Jaká Rozárka, okamžitě tu hrůzu odnes z bytu.“
„Ale neboj,“
uklidňuje ji Martin, opatrně vytáhne tarantuli z terária a dá si ji na ruku.

A to už Monika málem upadá do mdlob.
„Nevytahuj to, okamžitě to dej zpátky.“
„Proč? Kamarádovi normálně běhá po bytě.“
„Tak jestli běhá kamarádovi, tady nebude běhat ani po bytě, ani v tom svým bivaku. Já se té potvory bojím.“

Po menší hádce Martin Monice slíbil, že „Rozárku“ odnese kamarádovi. Ale dodnes ji neodnesl. Monika chodí domů s hrůzou, při každém odemčení má strach, že najde Rozárku pobíhat někde po zemi. Už to zkoušela po dobrém i po zlém, ale Martin jen slibuje a stále ji nechává ve společném obydlí.

Když mu jednou Monika dala nůž na krk, že buď ona, nebo tarantule, tak jí řekl, že se bude muset ještě rozmyslet. Zřejmě to řekl v legraci, ale Monika je ochotna se kvůli tarantuli opravdu sbalit a odejít. A nebo vyhodit tarantuli i s Martinem.

Čtěte také:

Reklama