Pořídil jsem si značkovou kočku za patnáct tisíc, má rodokmen delší než půlka šlechtických rodů a je rozhodně výjimečná. Výjimečně, nebezpečně inteligentní. Máme se rádi, ale některé věci nemůže pořád pochopit. Tedy ona je chápe, ale stejně se jí nelíbí.

Samozřejmě narážím na její vztah k elektronice. Mám takový dojem, že je to proto, že je to kočka a ne kocour. Prostě mám doma ženskou, i když je malá, čtyřnohá a chlupatá, má k počítačům svého životního partnera stejný vztah jako většina ženských. Kdyby uměla mluvit, určitě bych měl denně na talíři: K čemu ty zpropadené krámy máš? Nech ten počítač, věnuj se mně!

Prvně se to projevilo s telefony. Pochopitelně jako správný technomancer nemám jen jeden, ale hned tři. Jakmile jsou na stole, kočka je jde sundat na zem. Jsem doma, mám mít přece klid a drbat ji, popřípadě ji krmit! K tomu asi ví, že mi telefonují jiné ženy, a to se přece nebude trpět! Kam bychom to dopracovali, jsme spolu pár měsíců a už tohle! Tak to ne, holenku!

Nejjasněji to dává najevo přímo v okamžicích, kdy mi někdo volá nebo píše zprávu. Zvonění mám vypnuté, to je jasné, takže telefon začne někde vrnět a příst více než ona, což ji pochopitelně rozladí na nejvyšší míru, takže jde a telefon prostě chytí do pacek a zakousne ho. Ano, všechny moje telefony nesou známky jejích krásných a špičatých zoubků. Jako jehličky, to vám povídám.

 

 

 

 

 

 

Nejhorší je, že se učí, po čem nic. I s těmi telefony se zlepšuje, když jsem párkrát nebyl dost rychlý, zvládla už i přijmout hovor. Naštěstí mluvit zatím neumí (je jí teprve půl roku), takže jsem jí ho stihnul sebrat a telefonát v klidu vyřídit sám. I když ten pohled, který po mně umí hodit, když už „zase“ telefonuji, ten bych vám nepřál. Někdy se cítím vážně provinile.

Neumí sice mluvit – jsem říkal. To je pravda. ale jednu věc už zvládá celkem s přehledem. Pochopitelně, že ji neštvou jenom telefony. Nemá ráda ani počítač. Nebo možná právě má, to jsem ještě nezjistil. Rozhodně se ale ráda pouští do nejrůznějšího experimentování, a to pokud možno v okamžiku, když u toho nejsem.

Je jí jedno, jestli je to stolní nebo notebook (u stolního má předvídatelně nejradši myš), ráda mačká klávesy a zkouší, co zajímavého se stane. Pravda, nejdřív si vystačila s kurzorem a trvalo jí nějaký ten pátek, než jí došlo, že s ním hýbu pomocí myši, což v zápětí zvládla sama, ale je zvídavá a kurzor ji nemohl uspokojit na dlouho.

Když jsem u jejích pokusů, dá se to ještě jakž takž koordinovat, ale nejradši sedí za odklopeným monitorem a čas od času mi bleskurychle a naslepo zmáčkne nějaké tlačítko v horní řadě (ne, vůbec netuším, kdo jí řekl, že zrovna tahle tlačítka dělají ty nejzajímavější věci). Bohužel pro mě, na jedné straně mám escape, na straně druhé delete. A protože jsou nejsnáze dosažitelné, nejčastěji je také trefí drápatou pacinkou.

Je velmi inteligentní, jak jsem říkal už na začátku, takže s neomylnou přesností se vždy trefí do té, která má v daný okamžik destruktivnější účinky. Když jí začnu nadávat, podívá se ně mě tak, že se začnu stydět za svoji drzost, pak pro forma kousne do horního rohu monitoru (svůj notebook bych teď už poznal mezi tisíci stejnými), sekne mě do nohy a uraženě odkráčí. Měl bych si podle ní totiž uvědomit, s kým že to bydlím a že je to pro mě vlastně čest.

Buďte si ale jisti, že toto nejsou ani zdaleka všechny její kousky ve světě počítačů. Někdy příště vám budu vyprávět o tom, jaká je to tradicionalistka a jak se to projevuje v preferovaní klasických médií před USB flash, jak si oblíbila páníčkovo nové hypervýkonné stereo (ale jen když hraje potichu) a jako zlatý hřeb si na příště nechám její komunikační schopnosti.

Moje kočka má totiž povahu více než velmi společenskou, a tak ji napadlo, že se naučí používat instant messengera, a jakmile se hnu od počítače a uvolním místo, začne komunikovat se všemi, jejichž okna jsem nezavřel. Ale o tom skutečně až zase příště, seká mě po rukou, mám to už konečně vypnout a jít jí dát večeři. Auuuu!

Šumařův blog je ZDE.

Reklama