Láska si nevybírá, rozhodně ne barvu pleti. Když se jednou zamilujete a chcete s někým žít, nezajímá vás, jak ten dotyčný člověk vypadá. Ale občas to za vás „řeší“ jiní lidí. Tak jako u Moniky, která mi svěřila svůj příběh.

Michaela znám asi třináct let, poznali jsme se, když jsem jako studentka pracovala v létě v Keni. Michael pochází z malé vesnice u Nairobi, studoval tam i vysokou školu, není to žádný zaostalý Afričan. Ale je černoch. A to je pro některé lidi pořád problém...

baby

Když jsme spolu před deseti lety začali žít, vzbuzovali jsme na našem malém městě pozornost. Ale časem si lidi asi zvykli, protože takové ty pohledy - hele, podívej, černoch, co ta holka na něm vidí? - ustaly. A v Praze už to skoro nikdo nerozlišoval, tam nám bylo vždycky dobře. Časem jsme se vzali a odstěhovali se jinam, do většího městečka.

I pro mé rodiče byl šok, že se bereme, možná si přece jen říkali, že mě to přejde a najdu si nějakého bílého Čecha. Tak jsem je asi zklamala, i když teď už berou zeťáka v pohodě, vlastně nikdy mu nedali najevo, že jim vadí, snažili se, aby nic nepoznal, i když se s tím vnitřně dlouho smiřovali. Teď, když vidí, jak jsem s ním pořád šťastná, jak se o nás stará, jsou myslím rádi. Sestra si vzala bílého Čecha a už je rozvedená...

Tmavá dceruška vzbuzuje pozornost

V novém městě jsem si toho nevšímala, jestli lidi divně koukají. Nanovo to začalo, když se nám narodila dcerka. Já jsem úplná blondýna a vozila jsem v kočárku černouška s kudrnatými vlásky a černýma očima. Hodně lidí to zaráželo, když na nás koukli, občas někdo zíral víc a někdo se dokonce zeptal, jestli je vlastní, nebo adoptovaná. Ale to mi ani moc nevadilo, chápu, že to ještě není úplně běžné.

S vyloženě nepřátelským projevem jsem se setkala jen jednou. Tehdy jsem nesla dvouletou Lauru v náručí, a jak byla těžká a mě bolely ruce, posadila jsem se s ní na chvilku na lavičku v parku před kinem. Přišla taková starší paní (ráda bych řekla stará čarodějnice) a začala mi nadávat, ne sprostě, ale stálo to za to. „No jo, český kluci ti nebyli dost dobrý, že jo, černocha sis musela přitáhnout, za chvíli nás odtud vystěhujou všichni ti Vietnamci a Turci a kdovíkdo ještě... Že se nestydíš, fuj!“ Malá se rozbrečela a já nebyla schopná slova. Tak jsem jen řekla něco v tom smyslu, ať si všímá svého, a odešla jsem.

Dlouho do noci jsem nemohla usnout a říkala jsem si, jestli tohle bude dcerka zažívat často? Jak ji ochráním? Přece to není moje vina, že lidi mají pořád předsudky a vadí jim, když jinému nezáleží na tom, jak někdo vypadá? Michael je skvělý chlap, hodný manžel a otec, má nás rád. Tak jsem se prostě zamilovala do černocha, no a?

Přeju Monice, jejímu manželovi i dcerce, aby se už s ničím podobným nesetkávali. Snad ta doba brzy přijde.

Psali jsme v našem magazínu:

Reklama