“Jdu do obchodu, chcete něco koupit?“
“Jo, vem mi nějaké kokýnko... a mně třeba máčené piškotky... a já bych si dala pacholíčka," ozývá se z různých koutů kanceláře několikahlas.

Honí nás mlsná.
Jak tak sedíme a čučíme celý den do těch monitorů, zobeme sladkosti a plíživě tloustneme.

Tedy budu mluvit jenom za sebe.
Od té doby, co pracuji v redakci, zužuje se počet kalhot, které zapnu v pase na minimum.
I ty nejvolnější džíny, které mi plandaly okolo stehen, mám teď narvané jak vepřové tlačenky.
A můžou za to ty malé zrádné libůstky v podobě tyčinek, čokoládiček, sušenek a lahodných kafíček tři v jednom.

A začalo to jak jinak než vánočním cukrovím.
Letos jsem nepekla, žezlo převzaly dcery, ale nemohla jsem jim přece kazit radost a neochutnat.
Pokračovalo to babiččinou vánočkou, kterou nikdo nejí, ale vyhoďte to.
Takových vajec, mandlí a práce... A prázdných kalorií.
Každoroční hubnoucí předsevzetí ztroskotalo na nekonečné depresivní zimě, musela jsem si dopřát alespoň malou náplast na pocuchané nervíky.
Probouzení do zasněžených březnových rán na radosti nepřidá.

Ale ta hrůza, když jsem se viděla ve studeném zářivkovém světle převlékací kabinky.
Když jsem v trojdílném zrcadle spatřila tu bílou rosolovitou hrůzu, ty ohavné hrbolaté podstavce, jako by se mi pod kůží rýsovaly všechny ty pacholíky, piškoty a kokýnka, co snědla celá redakce za celé zimní období.
Přešla mě chuť na zkoušení a můj vnitřní hlas zaúpěl „DOOOST“.
Končím se sladkostmi.
Sbohem křupavé buchtičky k snídani, s tvarohem či s jablky, horká čokoládo, ve které stojí lžička, sbohem sladké tečky ke kávě tři v jednom.

Nastanou tvrdé bezcukerné časy.

Tak to jsem si řekla minulý týden.
V rámci odtučňovací kúry jsme s Mirou vyrazily na Ženíška a jarní procházku jsme protáhly přes Kampu, kde probíhal Staročeský jarmark.
Proplétaly jsme se davem mezi stánky nabitými lidovými výrobky. Včetně těch kulinářských, pochopitelně.

“Hele, tady mají „trdelník“ a turecký med a perníčky a mandle v cukru…“ Nosy nás tahaly od stánku ke stánku.
“Nekoukej se tam, jdeme pryč, podívej hrníčky," snažila jsem se rozptýlit pozornost a zaplašit tu neodolatelnou chuť na sladké.
Koupila jsem kokosky - pro rodinu, a pistácie - pro nás. Na výstavě vyhládlo. “Tak já tě zvu na trdelník, to musíš ochutnat,“ na to Mira.

Copak jsem jí mohla dát košem?



A jak jste na tom se sladkostmi vy, milé čtenářky?
Také nemůžete odolat?
Obalujete si nervy?
Kolikrát jste si už řekly „dost“?
Nebo máte sladký život a jste radši pro kus flákoty?
Svěřte se nám se svým sladkým tajemstvím a napište.

Reklama