Kde se to v těch dětech bere? Otázka, kterou si v posledních letech stále častěji kladou rodiče i široká veřejnost. Ordinace psychologů i terapeutů se plní bezradnými rodiči a jejich despotickými potomky. Příčina je podle mnohých zcela prostá: Nastal čas sklidit úrodu dvacetileté liberální výchovy – porevolučního šlágru ze Západu.

tyran

Chtěli dělat všechno správně, ale nějak se jim to vymklo z rukou a z jejich roztomilých ratolestí se pomalu stávají malí tyrani a manipulátoři. Zatímco někteří vinu dávají násilí v televizi, jiní jsou přesvědčeni, že se sklony k despotickému a agresivnímu chování se jedinec již narodí. Na to se však názor odborníků podstatně liší.

Když v roce 1988 německá psycholožka a publicistka českého původu Jiřina Prekopová vydala knihu Malý tyran, vzbudila neuvěřitelnou vlnu ohlasů a rozdělila veřejnost na dva tábory. Jedni se v tyranizovaných rodičích svými potomky, o kterých Prekopová v knize píše, dokonale poznávali, jiní knihu a názory Prekopové označovali za naprosto nepřijatelné až nebezpečné. Ještě nedávno se někteří domáhali toho, aby kniha byla zakázána (dočkala se již 26 vydání).
Prekopová přitom v knize uváděla příklady ze své vlastní praxe, kdy se na ni obraceli zoufalí rodiče, kteří nevěděli, co se svými dětmi, jež jim neustále poroučeli a diktovali si vlastní podmínky.
Autorka navrhuje zlatou střední cestu. Zdůrazňuje, že ani jeden ze stylů výchovy, ať již ortodoxně demokratický, který jsme počátkem devadesátých let odkoukali od našich západních sousedů, či autoritativní, jenž převládal v Československu za komunismu, a jehož výsledkem byly neprůbojnost a zakřiknutost jedinců, nemůže sám o sobě fungovat.

Nenechte se vyvést z míry

Co tedy s dítětem, které své rodiče vydírá záchvaty vzteku, aby dosáhlo svého?
„Hysterický záchvat je komplexní situace mezi dítětem a rodičem,“ říká brněnská psycholožka a terapeutka Kateřina Novotná. „Namísto hledání iluzorních příčin raději pojďme hledat rodiče, kterým se takové situace stávají, a ptejme se jich, jak to kdy dokázali zvládnout a jaké nejrůznější přístupy zaujali.“
Rodiče by podle psycholožky neměli ztrácet trpělivost, zejména pokud dítě „vyvádí“ na veřejnosti.
„V tu chvíli je důležité snažit se řešit sebe a dítě, ne okolnost a fakt, že se to stalo na veřejnosti,“ upozorňuje psycholožka s tím, že by se rodič neměl zabývat otázkami typu: Co si o mně lidé jako o rodiči pomyslí? Co musím udělat, aby si lidé řekli, že jsem dobrý rodič?
„Vztah mezi rodičem a dítětem, to, kvůli čemu se mají rádi a jakým způsobem vedle sebe žijí, v tom je odpověď na to, co mohou společně udělat, aby se oba v tu chvíli méně trápili. Není totiž pochyb, že se v tom nelíbí ani jednomu. Dveře tvořivosti jsou otevřené a neexistuje jeden univerzální způsob, jak se zachovat, stejně jako neexistuje jediná univerzální situace hysterického záchvatu,“ říká Kateřina Novotná, podle které jde vždy o malý, avšak veřejně hodně viditelný kousek ze života rodiče a dítěte.
„Tím by se ale rodiče neměli nechat vyvést z míry a ztratit své rodičovské dovednosti, jež jindy a jinde umí dobře použít,“ dodává psycholožka.

Unavte je a držte se pravidel

To, na čem se odborníci jednoznačně shodují, je, že by rodiče neměli děti s agresivnějšími sklony trestat násilím. Jistě je jednodušší Pepíčkovi pořádně nařezat, když přinese domů poznámku, že se neustále pere se spolužákem nebo uhodil spolužačku. Jenže tím se jeho agresivní chování jen podporuje a v zásadě také utvrzuje. Namísto toho psychologové radí, aby se rodiče snažili děti trestat úkoly, které je nebaví, jako jsou například domácí práce, nebo zákaz oblíbených činností, například televize, počítače nebo hraní si venku s kamarády. Samozřejmostí je pochopitelně zdůvodnění, za co trest dostávají. Rodiče však často dělají chybu, že ze svých pravidel ustupují a nechávají se potomkem takzvaně „utáhnout na vařené nudli“. Přitom právě výdrž v zásadovosti je stejně důležitá jako železné nervy, když váš potomek spustí na veřejnosti. Někteří rodiče volí metodu klidného nezájmu, kdy na potomkovy návaly zlosti a vzteku vůbec nereagují a čekají, až ho to lidově řečeno přestane bavit. Za klíčové pak odborníci považují, aby rodiče vydírání potomků zarazili hned při prvních pokusech. V opačném případě se jim totiž může stát, že si potomek bude diktovat, co mu mají uvařit, kdy si bude, či naopak nebude hrát a jaký dárek musí dostat za to, aby s nimi šel například na návštěvu k babičce.
U těchto děti, bývá častá taky hyperaktivita.
Rodičům radím, aby je zkrátka utahali,“ říká učitelka z Prahy 4 Ladislava Boudová. „Fyzická zátěž pomáhá vybít negativní energii a týmové sporty navíc umožňují dítěti zvykat si na fakt, že ne všechno se dá vyhrát silou a hrubostí, ale že k tomu, aby bylo dosaženo cíle, je potřeba naučit se myslet uváženě a promyšleně plánovat,“ radí pedagožka.

Reklama