Většina lidí podvědomě od pondělí do pátku, tj. obyčejné všední a pracovní dny, doslova přežívá s myslí upřenou na vysněný víkend. Ale ani ten nemusí nakonec přinést jen zasloužený odpočinek. Je často třeba udělat velký nákup, navařit, poklidit, atd. Nic lákavého na pohled. A přitom je škoda rovnou všechen ten čas odepsat a tzv. přetrpět, nemyslíte?

Každý den není posvícení, říkávala moje babička, když se mi něco nechtělo dělat, většinou věci do školy. A často si na ni vzpomenu i nyní, když mě čekají nějaké povinnosti, které patří k životu, a já k nim nepřistupuji úplně radostně. A že jich je. Dalo by se skoro bez nadsázky říct, že zabírají prakticky většinu našeho času.

  • Nemá cenu je zde jmenovat, máme je všichni zhruba stejné. Pravda, někdo ještě mnohdy náročnější například o složité dojíždění do práce, péči o staré rodiče, nebo hodně malé děti.

Jedeme zkrátka v tom programu „praní a ždímání“ (jak jednou všední dny výstižně popsala moje kamarádka) až do volné chvíle, kdy nás někdo – obrazně řečeno – vytáhne z té pračky a pověsí na šňůru, kde pak příjemně vlajeme ve voňavém vánku (to měly být ty vysněné volné chvíle, kdy si třeba můžeme v klidu nedělního odpoledne do sluchátek pustit oblíbenou muziku).

pohoda

Ale my si přece jako to prádlo připadat nechceme. Co s tím udělat? Prožívejte každý den a zkuste do něj propašovat maličkosti, které vám nezaberou moc času, ale udělají každou chvíli svým způsobem výjimečnou. A nejen v těch věcech, které vás baví (např. koukat na seriál před spaním), ale hlavně v takových, které jsou nám právě na obtíž.

Podívejme se třeba na úklid.

To je činnost, která nás zahlcuje od dětství prakticky do věku, dokud jsme jej schopni vykonávat. Často jsme u úklidu otrávení, chceme to mít rychle za sebou.

  • Vše je o přístupu k věci.

Pokud si prý řekneme, že z úklidu máme potěšení, budeme odměněni nejen následnou čistotou, ale také dobře naplněným časem. Mysleme při něm na to, jak zbavujeme svůj byt nečistoty, jak s každým pohybem děláme s láskou (!) něco pro to, abychom se cítili ve svém domově dobře. A nejen my, ale také všichni, kteří tam s námi jsou. Kochejme se každým umytým hrnkem a talířem, vydrhnutým kastrolem, umytou podlahou či utřeným prachem na polici.

Podobně vadí řadě lidí cestování.

Což o to – když jedeme delší cestu a můžeme si sednout s knihou, je to celkem dobrá příležitost, jak si něco přečíst. Ale co situace, když dvacet minut stojíte v plném autobusu na jedné noze (a to ještě ne vlastní/pokus o vtip) a v každé zatáčce padáme do náručí ne příliš voňavého pána? To už je jiný kafe. A mnohdy pěkně hořký.

  • I zde ale můžeme využít čas tak, abychom nemuseli litovat, že nám takto proplouvá mezi prsty.

Zkuste si v rámci možností stoupnout rovně, povolit lehce kolena, vytáhnout se z pasu, ramena zatlačit dolu, hlavu zasadit na místo, kde má být, tj. nepředsouvat bradu. A pak už stačí jen dýchat a myslet na to, jak se hezky rovnáte a děláte dobro pro svou páteř a své zdraví.

A pro mnohé je utrpením samotná práce, která je živí.

Pamatuji si, jak koloval svého času kreslený vtip s takovým legračním pejskem, prostřednictvím kterého byl znázorněný pracovní týden.

  • V pondělí byl úplně vyřízený a bez nálady, pak postupně pookřával a v pátek skákal radostně do stropu.

Pokud vás práce netěší (a nemůžete to změnit), stojí za to si ty chvíle aspoň v rámci možností opět zpříjemnit. Někomu pomůže, když má puštěné rádio (v případě, že to pracovní prostředí umožňuje), jiný si udělá ze svého pracovního místa pěknou oázu pomocí hezkých obrázků, interiérové vůně... Jde najít desítky způsobů. Někdy je nutné přemýšlet, případně požádat o pomoc okolí, ale vždy to nějak jde, když člověk opravdu chce.

Aspoň moudří lidé to říkají a věří v to. Zkusme to také.

Přečtěte si také

Reklama