V ranním spěchu potkáváme školáky, kteří se nám jeví jako příliš mladí na střední školu. Mají jen něco málo nad deset let, jsou samá ruka, samá noha. Měli by se pohybovat tak v okruhu několik metrů od svého bydliště. Ale ne, potkáváme je na mnohých odlehlých částech města, v metru, v tramvajích. Malí, ale důležití. Gymnazisté.

 

Do revoluce, kdy pevná klauzule povinné školní docházky jasně stanovovala, že devět tříd musíme mít všichni, jsme do patnácti poslušně navštěvovali ZDŠky. Pak se věci změnily a rovněž vzdělávání začalo mít mnoho alternativních podob. Víceletá gymnázia nebyla žádnou novotou, protože měla v Čechách až do školní reformy v padesátých letech veliké zastoupení a taky ověřenou tradici ve výchovně-vzdělávacím systému. Proto bylo jenom otázkou času, kdy se české školství opět k nim vrátí. A stalo se! Po listopadu 1989, lépe řečeno do následujících školních roků se osmiletých a šestiletých gymnázií urodilo jako hub po dešti. Stávající státní školy se rozšiřovaly o dva až čtyři roky výuky, vedle toho vznikaly další a další soukromé středoškolské instituce. Jedny byly všeobecně-vzdělávací, jiné specializované.

 

Moje dcera před měsícem dovršila 15 let a dle zažitých očekávání by měla procházet na další – II. stupeň vzdělávání. Ale naše koketování se středoškolským studiem začalo už  před hodně dlouhým časem. „Je to šikovné dítě! Byla by škoda, kdyby ztrácelo čas na základce!“ S touto formulací jsem se setkávala stále víc, až jsem začala pátrat v nabídce víceletých gymnázií. Po čtvrté třídě prolétlo mezi dětmi v Barčině okolí jenom několik slov o odchodu. V prvních měsících páté už se třída začala jasně polarizovat. Ti, co odcházeli na gymnázium, se jasně oddalovali od těch, kteří zůstávali. Mnohá přátelství utrpěla a děti prvně  jasně zademonstrovaly, že pochopily, že svět je rozdělený a oni udělají všechno, aby patřily k té úspěšné polovině.

 

Pak přišly přijímačky, napětí a pro většinu zklamání. Protože poptávka byla větší než možnosti škol. Taky soudnost rodičů je někdy ve velkém rozporu se skutečnými  schopnostmi dětí. My jsme taky neprošli. Matika pro naši ratolest byla vždy slabinou, a tak i když jsme chtěli jít na jazykové gymnázium, nepovedlo se to.
Jak to vypadalo po tomto rozhodujícím dni? Děti, odcházející na gymnázia, se ještě víc vzdálily od svých  spolužáků, kteří na základce zůstávaly. Učitelé se snažili je vybavit na poslední chvíli vědomostmi, které dle osnov měly ovládat, a tak přirozené tempo skupiny, nebo specifický přístup k jednotlivcům (myslí se slabším) šel stranou. Ještě větší propasti se objevily mezi  dětmi samotnými. Nepokrytě se kastovaly a třída jako celek se viditelně rozpadala. Před koncem pátého ročníku tady bylo pár zářících „gymnazistů“ a šedá amorfní hrst průměrně úspěšných druhořadých páťáků.

 

Upozorňuji, že předchozí líčení není žádnou fabulací, ale věrnou a legitimní realistickou vzpomínkou. Následující školní rok nebyl logicky nijak potěšující. Ani pro učitele, žáky ani rodiče. Třída, která přišla o tahouny, se pomalu konsolidovala, ale vyšla z krize se zjizvenou tváří. Z předchozí situace, kde každá  úrovňová skupina měla své zastoupení, se vytvořila struktura, kde dobří žáci zůstali dobrými, a dominantní ve třídě se stala horda kolem propadlíka Pavlíčka. Předtím děti s výraznou inteligencí tvořily přirozený protipól grázlíkům, teď  se jim každý klidil z cesty a oni měli prostor jen pro sebe. Právě kvůli této atmosféře, která přerostla až do šikany, jsem se rozhodla, že dceru z této školy dostanu za  každou cenu.

Bylo to sice až po dvou letech, neboť další cyklus gymnázií je až šestiletý, čili pro děti po sedmé třídě.

 

Odešli jsme z nenáviděné třídy a ve třinácti se moje dcera stala  gymnazistkou. Chvíli to trvalo, než získala balanc. Každodenní ježdění na druhý konec Prahy, mnoho zcela nových předmětů a snaha nezklamat, to všechno bylo nesmírně těžké. Nejenom pro dítě samotné, ale pro celou rodinu. Změnil se nám úplně režim: vstávalo se  dřív, později se šlo spát. Musel se z gruntu vyměnit šatník a školní výbava. Mluvilo se o klucích z primy a tercie.

 

Moje dcera je sama už v tercii a se statutem gymnazistky se sžila poměrně dobře. Mám však doma i jinou optiku, která problém mláďátek na gymnáziích  sleduje zblízka. Dívá se léta a poctivě: Profesor historie a estetiky na víceletých gymnáziích, Mgr. J. U., můj muž. Říká, že tak jako v každé  lidské činnosti, v přecházení dětí do víceletých gymnázií, platí ještě víc individuální přístup. Nestačí intelektuální zralost. Adept by měl být i emocionálně a sociálně vyzrálejší než obyčejný žák základní školy. A zde vzniká znova problém: polarizace a uměle vyprovokovaný růst ničí nejenom děti odcházející, ale i děti zůstávající.

 

Nedala jsem ve svém textu žádné jisté odpovědi ani návody, jak to udělat s dětmi přecházejícími na víceletá gymnázia. Myslím, že jediné správné řešení neexistuje. Je potřeba zvážit stávající situaci dítěte na ZŠ a dle jeho možností a kvalit rozhodnout, zda ano, nebo ne.

Jsem mámou gymnazistky a řeknu vám, dá to zabrat. Neboť, dnes platí: Jsem gymnazistka, kdo je víc? Ale to je povídání na další článek. 

 

 

 

 
Reklama