Reklama

Začnu od konce. Stačilo málo a zbláznila jsem se. Po těch měsících hukotu v hlavě už toho na mě bylo moc. „Prosím Tě, vždyť ty se ani nenajíš, ty se vlastně ani najíst nemůžeš,“ konstatovala moje nejlepší kamarádka, když jsem jí vypověděla celou svoji peripetii následně potom, co viděla, jak těkám očima z brambor na maso, z masa na omáčku a pořád ne a ne začít.

Zarazila jsem se a ve vteřině mi bylo jasné, že má pravdu. A teď od začátku. Začalo to docela nevinně. Po roce 1989 jsem se dostala na stáž do zahraničí. Doma hezky vykrmovaná domácí stravou a nedotknutá osvětou a dietami jsem vskočila rovnýma nohama do světa všeho nového.

Časopisy se spoustou fotek a v každém čísle z nich červenými písmeny křičelo: „Rychlé menu s minimem kalorií“ nebo „S námi zhubnete zdravě“. Nejdřív jsem si to všechno pouze prohlížela a nijak mne to neoslovovalo. Pak jsem si začala všímat i reklam v lékárnách, kde z výloh na mne jukaly proteinové tyčinky a koktejly, které mne jistojistě zasytí místo jednoho jídla.

Nechtěla jsem se ale pouštět do nějakých experimentů neinformovaná, a tak jsem naklusala do knihkupectví. Tam bylo zdravé výživě a dietám věnováno dost prostoru – postupem času jsem většinu těch knih s krásnými fotkami přestěhovala do svého pronajatého pokojíku. Montignac, Elizabeth Taylor, makrobiotika, krém Budwig, Atkins, čínská kuchyně, středozemní kuchyně, ovocné a zeleninové štávy…

Při každém jídle v jídelně nebo při objednávání v restauraci se ze mne stal štvanec, v hlavě mi hučely poučky ze všech těch dietních rad najednou a já zjistila, že můžu akorát tak vodu…

Tohle mělo moc vysoký glykemický index, tamto zas mělo moc tučný dresink, šmarjá vždyť tenhle můj oblíbený dortík je proklínaná kombinace cukru, tuku a proteinu, a není to celozrnné … a vždyť i ten losos je moc tučný, ale treska mi zase nechutná…

Domů jsem odjížděla samozřejmě se všemi těmi knihami (přece tam tu investici nenechám, že?!) a zjistila, že v zemích českých všichni žijí dělenou stravou. To už na mne bylo moc, já ani z kytiček a zvířátek neměla radost, navíc už mi v mozku na tuhle další dietu nezbylo místo.

Díky kamarádčině poznámce mi konečně a pořádně došlo, že je něco špatně! Zjistila jsem, že se vlastně trápím a že nemám už z ničeho radost, jak se pořád omezuji a snažím řídit podle rad někoho, komu na mne zase až tak nezáleží (zato na mých penězích ano).

Skončilo to dobře, „léčení – oprošťování se od příkazů a zákazů často protichůdných“ ovšem trvalo nějaký ten rok a půl, než jsem zase byla schopná bez výčitek sníst i tak obyčejné jídlo, jakým je kuřecí přírodní řízek s rýží. Takže: Všeho s mírou!

Vaše Majka