Když mi bylo 21 let, narodil se mi syn. Hned po porodu mi lékaři sdělili, a to dost nešetrně, že je postižený a bude lepší, když jej dáme do ústavu.

Malý má Downův syndrom. Říkám mu malý, i když mu koncem měsíce bude 28 let.


Pamatuji si, co mi tenkrát proletělo hlavou. Hlavní myšlenka byla, že už nikdy nebudu sama.

Spolu s manželem jsme si řekli, že ho vychováme doma, do žádného ústavu nepůjde!


Starám se od něj od jeho narození. A musím říct, že jsem musela být hodně silná, abych splnila, co jsem si předsevzala. Když mi lékaři řekli, že bude věčně dítětem, slíbila jsem mu, že mu udělám hezké dětství. A snad to i dodržuji!


Musím ale říct, že byl diskriminován nejen on, ale i já. Nebyla to jen slova, ale i skutky, kterými lidé dokázali ublížit. Dokonce i zdravotnický personál se nechoval slušně. Byla jsem velice citlivá na věty typu: “ Položte si TO sem.“ Anebo: „My TAKOVÉ děti neošetřujeme.“ Což mi řekla zubařka.


V jeho osmnácti letech mu operovali v Praze-Motole vrozenou srdeční vadu. Bylo to už po revoluci a chovali se tam k nám moc hezky. Pro tuto vadu synek pomalu přestával chodit a bylo pro mě hodně náročné nosit jej do druhého patra na zádech.

Hodně mi pomáhal mladší syn. Manžel mě oceňuje hlavně pouze slovy. Ale dokázal mě podržet a podpořit. Ale vím, že to bylo náročné i pro něj.

Po roce 1989 se situace dost změnila. Zvědavě okukující lidi potkáváme jen zřídka, ale vyskytnou se. Už mi to nevadí, stala jsem se silnější.


Ve 23 letech dostal syn poprvé možnost vzdělávat se. Začala jsem jej na pár hodin vozit do školy. A protože jej to baví, učí se dodnes.


Musím ale říct, že tito lidé, tyhle věčné děti diskriminovány jsou.

V televizi jsem loni viděla dokument, natočený v nějakém ústavu, kde jsou zrovna takové „děti“.  Koupali dvacet dětí ve stejné vodě, jeden chlapec chodil po celý dokument nahý. Personál na ně neměl čas, a tihle se za celý týden nedostanou ven.

Plakala jsem, když jsem to viděla a nemohla pár nocí spát. A kamarádce jsem pak řekla: „Kdybych syna dala tehdy do ústavu, jak mi radili, teď by pro mě byla nejvhodnější chvíle spáchat sebevraždu, protože tohle bych sama před svým svědomím neospravedlnila!“

 

Alena


Máte mou hlubokou úctu, Aleno. Je to nesmírně náročné starat se o dítě postižené tímto syndromem, ale to, že jste s ním zůstala doma a věnujete mu veškerý čas, je to nejlepší, co lze udělat. I když pro vás je to nepředstavitelná oběť.


editorka Mira

 

Téma na pondělí:
Zdravotně postižení
Máte ve svém okolí zdravotně postiženého?
Jak vnímáte tyto lidi?
Existuje něco, co vám na nich vadí?
Jsou diskriminováni?
Znáte příklady jejich integrace do společnosti?
Podílíte se na pomoci zdravotně postiženým a jak?

Víte, jaké mají životní náklady a jestli jsou postačující?

Napište nám a my ty nejzajímavější příspěvky odměníme dárečky!
redakce@zena-in.cz

Reklama