Moje druhé těhotenství bylo tak plánované, že bych vás možná měla uštěřit podrobností.

Lékařka z genetické poradny doporučila, abychom dítě počali koncem jara, či začátkem léta.  Tři měsíce předtím jsem docházela na hormonální injekce. Bylo mi po nich strašně zle, to si pamatuji dodnes. Vycházelo mi to hezky na 1.květen.  A to jsem požádala manžela, jestli bude mít chvíli čas. Smál se, když jsem řekla, k čemu jej potřebuji a říkal pak, že tohle nemůže vyjít. Bylo 1.5.1982, něco málo po půl třetí a já jsem věděla, že tohle vyšlo.

A protože tyhle všechny přípravy byly kvůli tomu, že první syn se narodil postižený, myslela jsem si, že automaticky proběhne v 16 týdnu amniocentéza. Mýlila jsem se. Tehdejší lékaři vše svedli na náhodu a nechtěli mi udělat žádné vyšetření, které by potvrdilo, že dítě je zdravé. Dost jsem se bála a možná i proto mi bývalo hodně špatně a prozvracele jsem nikoliv první trimestr, ale celé těhotenství. Trošku mi pomohla jedna stará porodní sestra, která nejenže na mě poznala těhotenství velice brzy, ale poradila mi, abych jedla nezralé ovoce, které obsahuje hodně pektinu. Měla pravdu, zvracení se zmírnilo.

Jenže jsem nemohla téměř jíst a do poloviny těhotenství jsem nepřibírala. Naopak. Neměla jsem chuť na nic. Když jsem si doslova vybojovala zmiňované vyšetření, uběha první polovina. Než přišel výsledek - XY46, byla jsem ve 24 týdnu. Nemohla jsem stále normálně jíst, ke konci jsem měla chuť na hodně ostré potraviny.

A než přišel termín porodu, dovolila jsem si malý luxus. Vybrala jsem si sama porodnici.  Tohle nebylo za totality normální. Porodnice byla v Beskydech, uprostřed lesa. Nyní tam jsou malé lázně. A přesto, že tehdy manžel k porodu nesměl, bylo tam nádherně! Tam jsem byla opravdu spokojená. Noc před porodem mě ještě nechali vyspat, abych měla sílu. Pamatuji si dodnes, jak mě intenzita bolestí nepříjemně zaskočila. Ale vše proběhlo v klidu. Pamatuji si, že lékař, který u porodu byl, krásně voněl a výhled z porodního sálu byl do lesa, na krásné buky.

m

Neměla jsem ihned po porodu pocit, že mám nejkrásnější dítě na světě. Když mi jej v roušce položili na břicho, snažila jsem se mu otevřít ručičku, jestli je opravdu zdravé. Lékař si toho všiml a ujistil mě, že je v pořádku a dodal, že bych si měla ještě přijet pro holčičku, že ty nemívají 4000g, jako malý Vašek.

n

Trošku jsem měla strach, jak jej přime Vládíček, ale až mě do dojímalo, jak se choval hezky.  V tomto případě jsem si roli matky zvykla tak nějak automaticky a jen jsem se divila, jak rychle se vyvíjí, jak se rychle vše učí. Až na jedno. Nespal. Téměř vůbec nespal, kromě půlhodinky po koupání a kratičkého zdřímnutí venku.

a

 

Tohle trvalo až do jeho osmi měsíců a můžu říct, že to nebylo lehké. Večer se osprchovat s jít se natáhnout vedle něj na deku na koberec. Pokud se mi zavíraly oči a nereagovala jsem, rychle mě vzbudil. Ale i když máme doteď oba trochu potíže s usnutím, všechno ostatní už byla hračka. Když bylo Vaškovi asi tak 16 let, ptal se, co lidi za komunistů dělali na "toho prvního Máje". Tak jsem mu to řekla. Že má vlastně takové malé narozeninky. Koukala jsem na něm, jak na prstech odpočítává a směje se.... átéčko

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Átéčko, jsi statečné děvče a věřím, že toho prvního máje, kterého jste místo v průvodu s mávátky trávili s mužem v objetí, slavíte dodnes. Jen trochu nerozumím tomu, kdo je Vládíček. Vždyť na fotce je s Vašíčkem holka? Simona

Jaké jsou vaše těhotenské příběhy? Jak probíhal porod? Pište nám na adresu:

redakce@zena-in.cz

Reklama