Děkujeme za první příspěvek na dnešní téma, který nám poslala čtenářka s nickem ToraToraTora. Pravda, je trochu neobvyklý, a právě proto stojí za přečtení.

Od mala jsme žili na vesnici. Většinou volného času jsem tak trávila venku, kde možnosti vyřádit se byly nekonečné. Ať s kamarády ze sousedství nebo se zvířaty. Se sestrou jsme měli každá jedno morče. Pravidelně jsme je napěchovaly do kočárku a vozily místo panenek. I přesto, že jsme na nich ověřovaly různé teorie (jako například zda opravdu každé zvíře umí od přírody plavat) se morčátka dožila úctyhodného věku devíti let. A to bez větší úhony. K věčnému spánku jsme je uložily věrně po pravici našeho prvního psa pod borovici.

Vůbec všechna zvířata, která jsme doma chovali a nezařadili je do potravního řetězce, měla svůj hrobeček na zahradě. Přišlo nám to tak lepší. Jenže maminka nechtěla mít v jednom místě hromadný hrob a tak byly mrtvolky pečlivě rozptylovány pod rybíz, pod borovici, k malinám, pod jabloň, za skalku, pod sklaku, za skleník, k tůjím a babičce k mrkvi, když se nedívala....

V létě se dobře hloubily hlubší hroby než v zimě, kdy jsme pohřbívali z nutnosti. Ale v létě...to bylo něco jiného. Šlo to snadno i lopatkou z pískoviště a všude byla spousta květin na okázalou výzdobu. A tak, když zrovna nebyl nějaký tuhý králík, slepice nebo nedojedená myš od kočky, hledaly jsem se sestrou jiná těla. Pamatuji si, jakou jsem měla radost, když jsme našli macatého sršně. Naprosto přesně se vešel do průhledné lahvičky od jakýchsi tablet a rázem z toho byla skleněnná rakev.

To byl funus! Z křemínků jsme vždy sestavily navrch ještě křížek. Jen když králíci chytili mixomatozu, tatínek uznal, že naše výkonnost s plastovou lopatkou značně pokulhává a vypomohl s rýčem. To bylo smutné, protože když choroba zdecimovala většinu chovu chlupáčů a nechala jen věrné, tatínek vždy prohlásil, že nechá celou zahradu vyasfaltovat a že to byli poslední, které jsme kdy měli. Tatínek je cholerik. Příští jaro byl zase rád, když bylo hnízdo plné a ještě radši, když bacila předběhl a mamince je dodal do kuchyně na pečínku.

Jak jsme rostly, pohřbů ubývalo, stejně jako domácích zvířat. Tatík vždycky není rychlejší než mixomatoza a tak v rámci duševní pohody chov králíků omezil na jeden kus. Ušák je už senior, ale mamka ho našla v práci, tudíž není na brusinky, ale na dožití. Též vlastní jednu kočku, která je sice má po kočičím na háku oba, ale ta až jednou nebude, tak se na naše dětské hry dají prozměnu rodiče. To bude funus !

Pěkný den přeje ToraToraTora

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Tak to je opravdu originální dětská hra. Ale když se nad tím zamyslím, nebyla jsem jiná. Svou mrtvou andulku jsem vezla z Prahy až do jižních Čech, aby měla romantické spočinutí pod hruškou v rohu babiččiny zahrady. A to už jsem zdaleka nebyla dítětem.

Jak a s čím jste si hrály vy, milé ženy-in? Měly jste také nějakou zvláštní zábavu nebo hru, kterou nikdy jiný neprovozoval?

Podělte se s námi o své zážitky na: redakce@zena-in.cz

Soutěž: Na babu

 

 

Reklama