Společenské normy nás učí, že k sobě máme být milí. Někdo je takový od přírody, někdo se k tomu musí přemoci. Agresi tím však v sobě nezlikviduje, jenom odsune kamsi do podvědomí, kde se městná tak dlouho, dokud ji nějaký (často titěrný) podnět nevyžene na světlo. O tom, kolik je v lidech nevybité agrese, svědčí mé zážitky z pražské MHD.

 

V jedné noční tramvaji jsem například jela s opilým bezdomovcem – na rozdíl od jiných podivných typů byl tento poměrně ukázněný – seděl zkroucený na sedadle, v ruce flašku a něco si pro sebe mumlal. Kupodivu ani moc nepáchl. Nicméně řidiče tramvaje zřejmě rozčilovala ta samomluva, tak najednou zastavil a začal na bezdomovce řvát, ať si vystoupí. Chlapík na něho nechápavě koukal kalným zrakem, myslím, že si ani neuvědomoval, kde je. Nato ho řidič popadl za límec a surově shodil ze schodů na ulici. Myslím, že kdyby ten člověk spadl nešikovně, mohl by si i vážně ublížit.

 

Jindy jsem se ve vestibulu metra prodírala davem lidí a snažila se přitom uniknout děvčatům vybírajícím příspěvky na činnost nějaké ekologické organizace. Většinou jim odpovím „Nezlobte se“ a cítím se přitom jak lakomec. Nevím, jak se cítil jistý muž v obleku a kravatě, který šel pár kroků za mnou, a na ekologickou aktivistku zařval: „Jdi do prdele, ty p*čo!“ Možná se mu ulevilo.

 

S nevrlými postaršími osobami dožadujícími se místa k sezení má zkušenost snad každý. Jen jednou se mi stalo, že mě jedna paní slušně požádala „Nemohla byste mě pustit sednout, prosím vás? Bolí mě břicho.“ Ta paní ovšem byla poměrně mladá, takže by ji jinak nikdo sednout nepustil. Důchodci buď odevzdaně stojí a čekají, zda si jich někdo všimne, nebo začnou rovnou křičet.

 

Jistě, staré lidi a nastávající maminky máme pustit sednout i bez jejich výzvy. Jenomže někdy jste třeba zamyšleni nebo začteni do knihy a nevnímáte okolí. Často je navíc těžké odhadnout, jestli dotyčná osoba sedět potřebuje. Tak například na jedné své tetě, která na ignoraci svého věku v MHD často hudrá, bych díky plastickým operacím nepoznala, že jí už bylo šedesát. A každá paní s větším bříškem nemusí být těhotná... Uvolnění místa může někoho i urazit.

 

Navíc i mladý člověk je někdy rád, že sedí. Může vám být zrovna špatně, cítíte se nemocní, máte menstruační bolesti... Jedna má známá byla svědkem výstupu, kdy se jakási babka postavila nad sedícího mladíka a hned ho zahrnula nadávkami, jaký je chuligán, že ji nepustil sednout. „Ty seš mladej, můžeš stát!“ vyštěkla, ale mladík ji uzemnil: „Nemůžu. Nemám ruce...“

 

Slušným jednáním se zkrátka předejde mnoha nepříjemnostem. A těm lidem, co potřebují svou agresivitu nějak ventilovat, bych ráda poradila, ať si domů pořídí boxovací pytel.

 


Tento článek najdete i v dnešním vydání internetového magazínu Superkočka.cz

Reklama