Dobu svého dětství má každý z nás ukrytou někde hluboko v sobě a čas od času otevře ta trošku zarezlá dvířka a nechá se unášet vzpomínkami. Na kamarády, na to, co tehdy cítil, na co myslel, koho miloval… Zkrátka vrátit se do doby svého dětství a dospívání je někdy docela příjemné.

Čas her a malin nezralých…

Doba a společenské poměry, ve kterých jsme vyrůstali, má určitě na našich vzpomínkách veliký podíl.

Mě poznamenal blahobytný socialismus, pionýrský šátek, soudruzi a soudružky, kamkoli jste se podívali, budovatelské plakáty, plné nabubřelých hesel, hrdinné jeřábnice a odvážní výzkumníci. Kam se na nás tehdy hrabal celý západ, se svým vykořisťovatelským kapitalismem.

Dnes už to samozřejmě vidím jinak, ale tehdy jsem vůbec netušila, že to, v čem žijeme, je dokonalý absurdistán. V devíti letech jsem byla označena červeným šátkem a mou největší touhou bylo stát s pionýrským pozdravem čestnou stráž u hrobu neznámého sovětského vojína. Naivní, viďte?

Ale já jsem byla opravdu příkladnou a uvědomělou pionýrkou. Stala jsem se kronikářkou našeho oddílu a pečlivě zapisovala akce, kterých jsme se zúčastnili. Nejvýznačnější byla každoročně bojová hra o Partyzánský samopal, při které jsme s jazykem na vestě běhali po lese, plnili úkoly, jako třeba střelbu ze vzduchovky, či jsme prokazovali vědomosti o Sovětském svazu. A to všechno s vidinou papírové medaile, diplomu a lízátka!

Také jsem si dopisovala se sovětskou dívkou Světlanou, která bydlela ve Vladimiru. V každém dopise mi psala: “Jarka, požalsta, pošli ty mě žvykačky. Sposibo.” Žvýkačky jsem pravidelně posílala a pravidelně se mi vracely zpět, neb neprošly celní kontrolou. Nechápala jsem, jak může někdo otevírat cizí dopisy a balíčky a upírat jedné malé ruské holčičce slast ze žvýkání žvýkaček, ale bylo mi vysvětleno, že americké móresy jsou v SSSR přísně zakázány. Už mi ale nikdo nevysvětlil, jak může pitomá žvýkačka zkazit morálku dvanáctiletého dítěte. A tak jsem o tom radši moc nepřemýšlela a byla jsem ráda, že náš prezident je tak rozumný, že nám žvýkačky povolil.

Ale proč tohle všechno píšu? Probírala jsem se zrovna svými školními věcmi, poklady, které má asi každý z nás pečlivě uschované a narazila jsem na báseň, kterou jsem vytvořila ve svých 11 letech. Zarazilo mě, jak úděsně je ta báseň uvědomělá, jak nemá ani špetku z dětské bezprostřednosti a jak z ní čiší ta příšerná nalejvárna, které jsme my všichni byli tehdy vystaveni.

Na druhou stranu jsem se ale musela opravdu dlouho a upřímně smát. Své tehdejší naivitě a nebojím se to říct – hlouposti. A protože si myslím, že by vás moje prvotina mohla pobavit taky, předhazuji vám ji k všeobecnému rozcupování. Něco takového jste možná ještě nikdy nečetli… :o))

Co je to mír?

Kam pluješ, modrý obláčku?
Houpy houpy hou.
Kam letíš, ptáčku zpěváčku?
Houpy houpy hou.

Hledáme zemi krásnou a milou,
zpěvu a smíchu zaslíbenou.
Hledáme zemi deštěm smytou
a ne bombami rozrytou.

Chtěli bychom vidět,
mír na této planetě,
aby se všichni lidé,
měli rádi na světě.

Aby děti nepoznaly,
válku, hlad a bídu.
Aby vždycky dobře měly
vytopenou třídu.

Naštěstí jsem u této slátaniny tehdy skončila. Poslala jsem ji totiž do časopisu Ohníček a doufala, že mi ji otisknou, pošlou děkovný dopis a představovala si, jak mě vyznamenává sám ústřední tajemník KSČ jako výrazný pionýrský talent. Jenže nic z toho se nekonalo. Z Ohníčku nenapsali, básničku neotiskli, a tím způsobili mé dětské duši hluboké rozčarování. A tak jsem se tehdy rozhodla, že svým talentem již nebudu mrhat. Jejich škoda, usoudila jsem tehdy uraženě.

Na tohle všechno jsem si vzpoměla, když jsem se prohrabávala svými vzpomínkami. A rozhodla se, že využiji své pozice šéfredaktorky tohoto magazínu a nikdy nepublikovanou báseň si prostě vydám tady. Dnes již samozřejmě ze zcela jiných důvodů než tehdy … ale snad mohu být trochu neskromná. Ta básnička je fakt děsně blbá, ale na druhou stranu je to prostě skvost. Alespoň pro mě. :o)))

A teď mě, prosím, alespoň někdo potěšte… Také jste podlehli masírce komunismu, milovali Julia Fučíka a ronili krokodýlí slzy při četbě Mladé gardy? Nebo jsem byla tak pitomá jenom já? :o))

 

Reklama