Vztahy

Mají to plačky jednodušší?

Možná máte ve svém okolí také takovou plačku. Že nevíte, o kom to píšeme? Plačka je podle nás žena, která každou situaci „řeší“ vodopádem slz. Některé dosáhly naprosté profesionality v tomto svém oboru a jsou schopny tímto způsobem vymámit z jalové krávy tele. Proč jim to prochází?

Když jsem si toto téma poznačila do diáře, vzpomněla jsem si na rozhovor s Olgou Šípkovou, který poskytla magazínu Žena-in.cz přibližně před dvěma roky. Jmenoval se „Je lepší být někdy slaboch než silná žena“ a pojednával o tom, jak často se silné ženy, tj. takové, které se perou se svými problémy bez výrazné pomoci druhých, dříve či později hroutí.

plačka

  • Neřeknou, že jim je zle, že něco nezvládají, že jsou na dně. Raději zatnou zuby, než aby někdo pochyboval o jejich schopnostech, nebo nedej bože, odhalil jejich slabosti.

Možná mezi ně patříte také vy. A je dost možné, že o tom ani nevíte. Přijde nám to totiž většinou jako samozřejmost a svou odlišnost pochopíme až v momentě, kdy buď naše síly skutečně dojdou, nebo ve svém okolí potkáte někoho, kdo se tak výrazně liší.

Jak už bylo řečeno v úvodu, některé ženy umějí bravurně využívat svých slz k dosažení cílů. A co víc. Nejen že svého cíle touto lacinou metodou dosáhnou, ale ještě si zcela (pro mnohé) nelogicky získají přízeň a pochopení svého okolí.

Pokud se taková lapálie přihodí ve firmě, stává se dotyčná paradoxně hvězdou dne. Někteří ji litují, jiní nechápou, někdo může cítit i zlost, zvlášť když slzami bylo dosaženo něčeho, co se za normálních okolností dá zvládnout jen stěží.

Zatímco vás by hanba fackovala a raději při případném prvním zasvědění očí běžíte na toaletu, aby, kdyby to náhodou přišlo, vás nikdo neviděl, ony neváhají sehrát divadlo hodné Ceny Thálie. A to doslova, neboť bohyně Thálie, po které je cena pojmenovaná, byla múzou KOMEDIE - a ten její pláč skutečně komedií je, neboť hořekování přichází naprosto programově, často bez vnitřního přičinění.

A stejně tak rychle zamáčknou po rozhodném období teatrálně poslední slzu a obdarují účastníky představení, kteří se mezitím mohli strhat, aby jí vyšli vstříc, zářivým děkovným úsměvem.

Příběh přímo z praxe

„Když jsem nastoupila do jedné velké firmy, měla jsem často slzy na krajíčku,“ vypraví Lenka (32), dnes na mateřské dovolené. „Stres a zaměření na výkon si vybíraly daň s železnou pravidelností a já několikrát měsíčně prchala na toaletu, abych tam vypustila emoce po přečtení nepříjemného emailu od šéfa nebo po nelítostných a často nepřiměřených narážkách na poradě. Za svou slabost jsem se styděla a nechtěla ji za žádnou cenu přiznat.

O to víc jsem byla překvapena, když jedna kolegyně přímo uprostřed open space spustila nářek, jako by ji na nože brali. Nevěřícně jsem přihlížela tomu, jak škytavě předčítá svému obecenstvu e-mail, který jí vytýkal nějakou chybu, a jak se všichni kolem ní pomalu shromažďují a utěšují ji. Každý děláme chyby a je těžké to přijmout, ale tohle vypořádání bylo pro mě něčím zcela novým.

Když se nakonec přidal i sám autor daného e-mailu a za půl hodiny přišel v kabátě a přinesl jí speciálně pro ni zakoupenou čokoládu, aby si to tak nebrala, pochopila jsem, co mi pro úspěch v této firmě a pod tímto šéfem chybí,“ usmívá se nakrátko ostříhaná rázná černovláska.

Náš příběh je o plačce, která používá své zbraně v zaměstnání. Plačky se však vyskytují také v širokém příbuzenstvu, nebo dokonce přímo doma, kde mají svého partnera tak říkajíc „na lopatě“.

Muži nesnášejí slzy a nechtějí se na ně dívat, zvlášť když mohou být jejich příčinou. Na některé takové zaplakání skutečně může platit, a než aby se situace opakovala, podvolí se. Ale neklesejte, milé dámy, na mysli, neplatí to zdaleka o všech. Naopak. Je tu prý druhá skupina mužů, kteří než aby museli slzám čelit v dalších případech, tak se zdroje slz raději zbaví. Inu, ani taková plačka to nemá jednoduché. Musí dobře odhadnout situaci, a to je někdy sakra těžké, nemyslíte?

Podařilo se vám někdy si něco vybrečet?

Možnost%
Ne, musela bych se za sebe stydět49,3
Občas se sice rozbrečím, ale není mi to nic platné41,2
Ano, na někoho to působí9,6

Přečtěte si také:

   
14.10.2014 - Láska a vztahy - autor: Marcela Macáková

Komentáře:

  1. [30] Rikina [*]

    Jsem teda neměla k pláči daleko minulý týden, když jsme v práci stěhovali archiv. Představa, že musím vzít do ruky 2500 šanonů, průměrně jeden plný šanon váží 1 kg, dát je do krabic, krabice do auta, pak krabice z auta ven a šanony z krabic ven... kdo není línej, může si cvičně spočítat, kolik jsem musela vlastníma rukama přemístit mrtvé váhy zaprášenejch papírů. Ještě že ta auta měla řidiče, a řidiči byli gentlemani - no, spíš je vyděsila představa, jak dlouho by to trvalo, kdyby mi nepomáhali. A teď mám velikánskou haldu šanonů, co se bude muset roztřídit, sepsat, seřadit, zdokumentovat, dle zákona o archivnictví... nevíte někdo, kde mají hodně pevné a spolehlivé konopné provazy? Sml28 Jo, kdyby pomohlo se rozbrečet... ale vono ne. Sml80 Rány osudu je vhodné přijímat se stoickým klidem, ale k tomu jsem se doposavad nedopracovala, jaká škoda. Sml57

    superkarma: 1 14.10.2014, 22:13:43
  2. avatar
    [29] diblice [*]

    Bébina — #14no já doma s dáváním emocí neuspěju, takže raději občas v koutku to rychle zklidňuju, ale na chlapa si nestěžuju, mám na něj zase jiný fíglr, jen mně docela mrzí, že moji citlivou povahu zdědili oba synové, ono vidět natahovat 25letýho chlapa nebo 16 letýho puberťáka taky není nic pěknýho, tak na ně musím taky jemně

    superkarma: 0 14.10.2014, 21:15:27
  3. avatar
    [28] Dudlajlama [*]

    Eva_Fl — #27 To by me pronasledovalo asi pro zbytek zivota, myslim pohreb detatkaSml15.

    A vyrvat si neco v praci? Pri mem stesti bych ze sebe v ten spravny okamzik nevyzdimala ani slzicku. Navic mam tendence v kritickych situacich spis na smich. Takovy ten hystericky, co se neda zastavit.

    superkarma: 0 14.10.2014, 19:15:04
  4. avatar
    [27] Eva_CZ [*]

    ...... ja umim brecet i s clovekem, ktereho vubec neznam. Jednou mi naprosto cizi pani vypravela o sve male vnucce, kterou ceka tezka operace srdicka a plakala a ja s ni. Shodou okolnosti jsem pani potkala po letech u nas ve ctvrti - i se svou slecnou vnuckou! Tak jsem brecela podruhe, radosti. Sml52Sml52Sml52Sml52Sml52Sml52 Pani si musi myslet, ze kudy chodim, tudy brecim. Sml57

    Taky jsem moc plakala, kdyz jsem jako dite jela s rodici autem a museli jsme zastavit, sel pohreb. Nesli malou bilou rakev. Umrelo nejake detatko. Na ten pocit si pamatuju dodnes. Taky jsem moc brecela, kdyz me opoustel mladsi syn - zili jsme spolu temer nepretrzite 30 let. Bolelo to - a popravde porad boli. Jinak ale vetsinou nebrecim a vydupat si neco placem? To budu radeji kurvovat. Sml22

    1. na komentář reaguje Dudlajlama — #28
    superkarma: 1 14.10.2014, 18:29:41
  5. avatar
    [26] Dudlajlama [*]

    kareta — #24 Mne se, kupodivu, film Titanic hodne libil. Je to krasna a nenaplnena laska, oba hlavni hrdinove skvele zahrali a taky me bere pisnicka od Celine uz od prvnich tonu. Vybavim si "Lea," jak pred nastupem na lod blbne s kamosi ve meste, ta dychtivost a ocekavani mladeho cloveka v neco lepsiho, vetsiho. Jasne, je to pribarvene po hollywoodsku, ale stejne je to krasna love story. Ja u ni nebrecim, rvu primo jako krava.

    V normalnim zivote brecim daleko min, spis vyjimecne, prevazne nad zviraty a malymi detmi.

    superkarma: 0 14.10.2014, 18:15:45
  6. [25] MaVy [*]

    Milala — #20 kareta — #24 mě se kolikrát třese hlas, když čtu večer pohádku, jak to všechno štastně dopadlo Sml13 sice nepláču, ale nemám k tomu daleko Sml80 jindy ani ne

    superkarma: 1 14.10.2014, 14:04:12
  7. avatar
    [24] kareta [*]

    Milala — #20ty jo...já taky...a stejně jako Olga Marie u písni z Titaniku, ačkoliv je to děsná blbost...Ukřižování krista...a jiné filmy...a píseň Bang bang od Nancy Sinatra, tak u té slzím...proto raději pouštím metal, u toho mám ty emoce víc pod kontrolouSml52

    1. na komentář reaguje MaVy — #25
    2. na komentář reaguje Dudlajlama — #26
    superkarma: 1 14.10.2014, 13:33:33
  8. avatar
    [23] kareta [*]

    Onehdá jsme slzela na dálnici asi 60km, mně mě bylo tak strašně lítoSml52

    superkarma: 1 14.10.2014, 13:31:44
  9. avatar
    [22] datura [*]

    Milala — #20 Sml30Sml30Sml30

    superkarma: 0 14.10.2014, 12:38:25
  10. avatar
    [21] datura [*]

    luneta — #12to já rovnou omdlím Sml30Sml30

    superkarma: 0 14.10.2014, 12:35:09
  11. avatar
    [20] Milala [*]

    V práci nepláču,raději nadávámSml30 Doma se někdy rozbrečím,ale to spíš,když něco řešíme. Ale spolehlivě pláču při filmech a někdy mě rozpáče i Večerníček,když rozhazuje listy a říká Dobrý večerSml30

    1. na komentář reaguje datura — #22
    2. na komentář reaguje kareta — #24
    3. na komentář reaguje MaVy — #25
    superkarma: 1 14.10.2014, 12:32:44
  12. avatar
    [19] paníliška [*]

    Ukázková plačka a citová vyděračka je moje extchyně. ta fakt slzu vymáčkne na povel a když zjistí, že nemá publikum, neb to už nikoho nezajímá, okamžitě přestane. Na zabití.

    No, a já jsem plačka citlivá Sml16, ač by to do mě asi nikdo neřekl, své slzy si nechávám do soukromí.

    superkarma: 0 14.10.2014, 12:26:20
  13. [18] Rikina [*]

    Jinak teda patřím do té skupiny obyvatelstva (nejsou to jen muži, jak praví článek, i žen je takových dost), co slzy nesnášejí a nechtějí se na ně dívat - protože v případě, že to vyhodnotím jako činnost zištnou, že si chce někdo něco vybrečet, tak mě to spíš naštve, pokud je to reakce sice upřímná, ale jaksi neadekvátní situaci, tedy brečí se kvůli něčemu nepodstatnému, tak jsem v rozpacích, neb utěšovat umím jenom malé děti, ne dospělé. Sml80 A když je pláč na místě, je to obvykle tak zoufalá situace, že mám vztek na svou bezmocnost nebo nemožnost to řešit, a příčinám pláče zamezit. Ani jedno z toho není příjemné, takže mít doma častý "zdroj slz", taky bych se ho asi raději zbavila... v širokém příbuzenstvu se tím naštěstí nemusím zabývat. Sml57

    superkarma: 1 14.10.2014, 10:33:09
  14. [17] kikinous [*]

    Já jsem první rok v práci měla velice složitý projekt a když už se to na mě všechno hroutilo, tak jsem si šla uronit slzu na záchod. Bohužel mě ale potkala šéfová a pořád se vyptávala co se děje, že jsem se rozbrečela znova. Pak jsem jí dlouho prosila, aby to neřešila. Nakonec to celkem vyšlo, jen mi poslala jednu pracovní posilu, ale nechala mě, ať si to dořeším sama. Upřímně, bylo mi trapně, ta situace nebyla vůbec příjemná. Doma občas brečím jak najatá. Jsem čerstvě po porodu, takže někdy bulím i u reklamy :-D

    superkarma: 0 14.10.2014, 10:14:54
  15. avatar
    [16] samecka [*]

    Bébina — #14 OlgaMarie — #15 ale to je vpořádku, to je o emocích, článek je spíš o slzách vyčuraných, než vyplakaných...Sml9

    superkarma: 0 14.10.2014, 10:11:43
  16. avatar
    [15] OlgaMarie [*]

    Roky se dokážu rozbrečet, když někomu vyprávím, o čem byl italský film Muž v krátkých kalhotkách. A také jdou na mě slzy, když slyším už jen hudbu z filmu Titanik. Asi si ho pustím, mám rýmu a z té je nejlepší se vyplakat.Sml22

    1. na komentář reaguje samecka — #16
    superkarma: 1 14.10.2014, 09:44:56
  17. [14] Bébina [*]

    Já jsem taková plačka už od dětství. To jsem si často něco vybrečela. V dospělosti už mně tedy ani nenapadne, že bych někoho manipulovala svým pláčem a brečet v práci to vůbec ne, to spíš zuřím. Ale doma mně partner někdy rozbrečí. Obyčejně je to karvina, to když mu třeba něco nejde a hrozně se vzteká. Nesnáším to a když ho několikrát poprosím, aby přestal a on ne, tak zkrátka brečím. Ale dávat ve vztahu svoje emoce najevo je mnohem lepší, než si pak brečet někde v koutku. Partner by měl vidět, jak se cítíme a co se nám honí v hlavě. Takže si občas brečím, občas na sebe ječíme, ale milujeme se a je nám spolu dobře už 10 let. Moje sestra byla ledová královna, svoje emoce před partnerem najevo nedala, jen čuměla s kamennou tváří a plakala si sama v koutku. Pak si srdíčko vylila jinému, který ji "zachránil". Rozbila vztah a původní partner dodnes netuší, co dělal špatně.

    1. na komentář reaguje samecka — #16
    2. na komentář reaguje diblice — #29
    superkarma: 1 14.10.2014, 09:43:56
  18. avatar
    [13] samecka [*]

    Já v práci musím používat svou vrozenou drzost. Mně by slzy nastopro nikdo neuvěřil.

    A navíc to mám jako datura - pláču jen na pohřbu, slzy "teatrální" bych považovala za zradu.

    superkarma: 1 14.10.2014, 09:20:51
  19. avatar
    [12] luneta [*]

    já brečím u doktorů,když mi berou krev.Zrovna včera jsem dělala hrozný divadloSml80.Naštěstí to manželovi nevadí a nestydí se za mě.

    1. na komentář reaguje datura — #21
    superkarma: 0 14.10.2014, 09:05:12
  20. avatar
    [11] Léthé [*]

    Využít pláč k dosažení cílu neumím, ale umím jiné fígleSml37. Ukázat svou zranitelnost a slabost nepovažuji za svou slabost, spíš naopak. Taky proto se mi dostává více pozornosti a pomoci a věci, které nerada dělám, s tou mou malou „manipulací" krásně přesouvám na silnější pohlavíSml9.

    superkarma: 1 14.10.2014, 09:00:35
  21. avatar
    [10] Suzanne [*]

    Já jsem netušila, že se dá brečet na povel Sml80 Prostě se člověk rozbrečí nebo ne Sml80 Jasně, záleží, jak s tím pak naloží. Sml22 Ale měla jsem období, kdy jsem bulela snad třikrát denně, byla jsem lítostivá k uzoufání. Pak jsem se rozvedla a bylo po pláči Sml52

    Každý jsme jiný, tak to respektuju.

    superkarma: 5 14.10.2014, 08:59:24
  22. avatar
    [9] diblice [*]

    tak já si tak maximálně chodím brečet na záchod nebo mezi dobytek, doma bych s tím ničeho nedosáhla, já vždycky pro klid doma ustoupím a vyhovím

    superkarma: 0 14.10.2014, 08:53:03
  23. avatar
    [8] Pentlička [*]

    Neumím brečet na povel. A taky se stydím brečet na veřejnosti, snažím se za každou cenu ovládnout a nechat si pláč do soukromí.

    superkarma: 3 14.10.2014, 08:47:31
  24. avatar
    [7] datura [*]

    Na mého manžela můj pláč nezabírá, tak to ani nezkouším, naco taky, umíme se dohodnout normálně ani moje dcery si nic nevynucovaly pláčem. U nás se pláče jen, když někdo umře.

    superkarma: 0 14.10.2014, 08:22:05
  25. [6] cilani [*]

    ono jde hlavně o okolí, když jim na to skáče, ať si to fňukání poslouchá. Jednou dvakrát podpořím, zaslouží-li si to ten jedinec a pak posílám do háje.. Sml80

    superkarma: 0 14.10.2014, 08:09:04
  26. avatar
    [5] aviaki [*]

    Žena nemusí okolí ukazovat svoji slabost jen pláčem, ale i celkovým způsobem chování. Mám známou, která od mala měla, na co si vzpoměla - jen ukázala smutné oko. Její sestra byla rázná, ale všechno si musela vydobýt. Nedávno od té první odešel manžel, řešila, jak je smutná a s námi kamarádkami řešila, jaké zvolit rozptýlení. No a pak jsme konstatovaly, že když jsme se rozváděly my (včetně její sestry), tak místo rozptýlení jsme hledaly druhé zaměstnání, abychom slušně uživily děti. (Finančně jsme na tom všechny podobně - ale ta známá určitě smutným okem vymámí z manžela podstatně více).

    superkarma: 0 14.10.2014, 07:30:44
  27. avatar
    [4] řeřicha [*]

    vybrečet si něco mi přijde ponižující a nemám to ráda ani u ostatních...na mě to určitě neplatí.

    superkarma: 0 14.10.2014, 07:24:21
  28. [3] Breberka456 [*]

    Asi když jsem byla dítě, šlo to nějak samovolně, ale v dospělosti a v pokročilejším věku bych si připadala jako nána. Ale je pravda, že tyhlety nanynky co umí štkát nad každým prdem většinou dotlačí okolí tam kde ho chtějí mít

    No jo, holt to tak funguje Sml80

    superkarma: 0 14.10.2014, 07:00:25
  29. [2] Rikina [*]

    Naštěstí se tohle nevyskytuje často. V jednom z mých předchozích zaměstnání byla taková kolegyně, ale ta brečela doopravdy, ne z vypočítavosti, byla prostě taková lítostivá a všechno ji vzalo. Ta se sice rozbrečela nahlas uprostřed open space, ale hned pelášila na to WC, protože jí to bylo trapné a to obecenstvo kolem nechtěla. Mělo to ten důsledek, že ji nikdo neutěšoval a čokoládu nenosil, spíš byla považována za takovou husičku, co se na tuhle práci ale vůbec nehodí. Kolegové se k ní chovali se shovívavostí typu "no jo, ženská, co můžeme čekat" a kolegyně tiše obracely oči v sloup jako že "už zase". Sml80

    superkarma: 0 14.10.2014, 06:50:39
  30. avatar
    [1] gerda [*]

    Kolikrát jsem litovala, že to neumím! Ale, tak jak to píše autorka, styděla bych se předvádět lidem kolem divadlo. Nejsem malé dítě, a ani jako malá jsem taková nebyla. Byly situace, že bych brečela a sesypala se. Já si říkala: jo, zhroutím se, ale až si to budu moct dovolit. Zatím jsem si to teda dovolit nikdy nemohlaSml30

    superkarma: 2 14.10.2014, 06:31:02

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme