Reklama

Na taneční zábavě se dozvěděl, že jeho manželka udržuje poměr s jiným mužem. Přestože sám nebyl zrovna vzorem ctnosti, tohle s ním zamávalo. Přišel v noci domů, strhla se hádka. Ve vzteku a opilosti vytáhl zbraň, s níž závodně střílel. Rána, která vyšla, ho zasáhla do hlavy. Zemřel po několika hodinách. Bylo mu 27 let a zůstaly po něm dvě děti, tříletá dcera a ani ne roční syn …

Tenhle smutný příběh se odehrál před dvěma lety a mladý muž, o němž je řeč, byl bratrancem mého manžela. Všem je určitě jasné, kolik bolesti svým neuváženým činem způsobil především rodičům. Vždyť co může být horší, než pochovat vlastní dítě…

Byl jejich jediným synem (dcera žije 800 km daleko). Koupili mladým byt ve vedlejším bloku, aby je měli blízko, dali peníze na auto. Strýc se synem chodil na střelnici, hráli spolu v jedné kapele. Teta hlídala děti. Mladí byli jejich celý svět. Hroznou prázdnotu, která je nečekaně zasáhla, by snad dokázaly rozjasnit jedině úsměvy malých dětí, synových dětí. Ale…

Přestože museli svou snachu v hloubi duše určitě hrozně nenávidět (rodiče mají právo nebýt tak úplně objektivní), hned po překonání prvního šoku jim bylo jasné, že se budou muset přemoci. Ona má přeci jejich vnoučata. A tak se snažili. Zvali ji na oběd, nabízeli hlídání, pomoc. Mladá vdova měla ale svoje plány a tchán s tchýní do nich už, bohužel, nezapadali. Co nejrychleji prodala byt i auto, ukončila ve městě všechny vazby a odstěhovala se za přítelem do místa vzdáleného přibližně 50 km.

Je to už dva roky a teta zahlédla děti jen 2x. Navštívit je nesmí. Pozvat je k sobě nesmí. Vzít je na procházku nesmí… Jejich nový tatínek prohlásil, že je teď vychovává on a žádné připomínání minulosti si nepřeje…

Teta a strýc dál prosí a doufají. Ukládají dětem peníze na spoření a věří, že třeba jednou si vnoučátka k nim cestu samy najdou. Jenže malé děti přeci zapomínají tak rychle…

A tak se ptám za ně. Mají prarodiče taky nějaká práva? Mohou se nějak bránit? Je mi jich tak líto…