Ze svého okolí jistě znáte nějaký příběh, podobný tomuto:

Měli se moc rádi, vzali se, narodily se jim dvě děti..
Karel  začal podnikat, postupně se jim začalo dařit. Úměrně s tím se ale stále méně vyskytoval doma – pracovní povinnosti.
Aby navázal kontakty, musel se účastnit i různých společenských a sportovních aktivit. „Kdo chce kšeft, musí být vidět.“

Alena byla stále častěji sama … trochu k nepotřebě.

Neposlouchala Karlovy argumenty, on neposlouchal její.

Rozvedli se.

A tím začalo další kolo utrpení.
Alena nechtěla, aby kluci chodili za tátou, ten se snažil platit na děti co nejméně – stále dokola.

Nerespektovala žádné dohody, nerespektovala nařízení soudu, ostatně špatně vymahatelné.

Když si Karel došel pro děti, ty s ním odmítly jít, nebo „právě odešly k babičce, přišel jsi pozdě“…

Zaplatil pobyt v Tunisu – ale na ten termín ona poslala děti na tábor, což oznámila den předem. Sousedce radostně oznamovala, jak ten blbeček přišel o peníze.

Prostě za poslední rok viděl děti 2x, slovy dvakrát.

Jinak mu  Alena telefonuje, co jim má koupit k narozeninám, svátkům a Vánocům, ale nikdy k setkání nedojde.

Buď není nikdo doma, nebo nejsou doma děti, nebo stůňou a nepřejí si ho vidět.

 

V poslední době tedy rezignoval – děti vyrůstají jen s matkou a její matkou.

Tak mají děti právo na oba rodiče?

Je dobré, když je vychovávají jen ženy?

Je to dobré i v případě, že se jedná o chlapce?

 

   
Reklama