Já v podstatě odpouštím všem. Vždycky je sama pro sebe omlouvám. Hledám v lidech, a vidím v lidech hlavně to dobré. Samozřejmě se mi stalo, že jsem měla pocit, jako kdyby mi někdo vrazil kudlu do zad a otočil s ní.

A to potom rozdýchávám hůř. Stalo se mi to nedávno od mé kamarádky. Netuším, proč to udělala, ale stalo se a mě to stále mrzí.

Dokonce i manželovi jsem odpustila spoustu věcí.

Jenže on je rozdíl mezi odpustit a zapomenout. Odpustit se dá hodně, ale zapomenout? Kolikrát to jen posuneme dál, ale ono se to stejně někdy dostane na světlo a to potom člověk vidí věc i z jiných úhlů. Pak to bolí o to víc.

Ale jediný člověk, kterému moc odpouštět neumím, jsem já sama.

O co více jsem chápavější k okolí, o to méně sama k sobě. A hrozně se mi líbí citát, který řekl  francois de la rochefoucauld: Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

maje

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


…Tesat do kamene. Tohle známe všichni! Hlavní je mít se rád. Pak si odpustit někdy dokážeme Míša

Myslíte, že schopnost odpuštění je výrazem osobní slabosti? Nebo spíš vyspělosti ducha a morální síla? Nebo je tou hlavní silou nechuť něco řešit? Piště mi na redakce@zena-in.cz, své vlastní zkušenosti, názory a příběhy.

Dnes losujeme drobné výhry k jednomu vašemu e-mailu, každé dvě hodiny!

Reklama