Čtenářka Maje nám popsala, proč se nestala sportovkyní, zpěvačkou, modelkou ani oddanou matkou a manželkou. Ale budoucnost vidí růžově. Přesvědčte se samy.

Ahoj Radku, redakce i všechny holky na ž-in. 

Přemýšlela jsem o tématu, které je o vnitřním omezení.  

V dětství jsem měla jeden sen – že jednou vyhraju v jakémkoli sportovním odvětví. Moje omezení bylo - a stále je – neuvěřitelná nešikovnost a celková neohrabanost. Nikdy mě do žádné soutěže nepovolali, protože každý věděl (včetně mě), že nemám nejmenší šanci a že nikdo není slabší spoluhráč než já. Vlastně mě povolali jen jednou. Měla jsem zapisovat výsledky. Uklouzla jsem a narazila si kostrč. Takže mi sebrali desky  a já veškerý čas strávila opět na sedačce a dívala se na ostatní. 

V dospívání jsem chtěla pobláznit chlapce svým zpěvem. Bohužel ani tady mi nebylo nikdy přáno a můj skoro totální hudební hluch mi většinou brání i popěvku v koupelně. 

V dospělosti jsem chtěla být hvězdou přehlídek a okouzlovat svým zjevem. Což o to, okouzlovala jsem, i když trošku jinak, než jak jsem si původně přála. Takže mi docela brzy došlo, že musím zapracovat alespoň na intelektu a začala číst daleko více, než jsem četla do té doby. 

Když jsem maturovala, myslela jsem si, že si sedne celý svět přede mnou na zadek a já mu ukážu, jak moc dobrá jsem. Vykašlala jsem se na studium na VŠ s tím, že až každý uvidí, jak jsem dobrá, začnou se o mě prát. Takže i v tomto období jsem byla omezená – vlastní omezeností a hloupostí. Jak jsem zjistila poměrně záhy, dobrých je hodně a ještě víc lepších a zkušenějších. 

Když jsem čekala svojí dceru, věřila jsem, že budu naprosto oddaná matka a manželka. Po pár letech mi došlo, že manželství a „papír“ není pro mě to pravé ořechové, že svoboda je daleko cennější než zlatý kroužek. Že mít zdravé dítě je ten největší poklad a že dítě člověk může milovat celým srdcem, aniž by svůj život obětoval pouze jemu a dýchal za něj. že je fajn, pokud dítě zdědí moje vlastnosti, ale lepší je, pokud zdědí i nějaké dobré vlastnosti po komukoli z rodiny. 

Dnes jsem se s většinou omezeních sžila. Už vím, že nikdy v žádném sportu nenastavím laťku dost vysoko, nikdy si nestoupnu na prkna, co znamenají svět, vedle zkušené zpěvačky, nikdy nebudu na titulních stránkách časopisů, nikdy nebudu dost oddaná manželka nebo matka.  

Ale co. Mám ještě spoustu plánů. Až mi dcera odejde na internát, začnu žít zdravě a začnu cvičit. Budu chodit na kosmetiku, manikúru a pedikúru, zahodím tenisky a batoh a začnu se oblékat jako dáma. Začnu chodit do školy třetího věku a svoje 80. narozeniny oslavím na hoře Mount Everest, kterou pokořím výstupem bez kyslíkové masky. Naučím se být milá, svoje poznámky budu polykat a z obličeje mi nezmizí  vlídný úsměv. Naučím se občas říkat NE, když někdo přijde s prosbou. Začnu si připouštět, že jsem jemná květinka, která potřebuje pomoc, a že samostatnost není projevem ctnosti, ale hlouposti. A 100 oslavím v bikinách na vlastním ostrově.

Maje


Díky Majo za tvůj text. Je zajímavý v tom, jak sama popisuješ vše, čeho jsi nedosáhla. Ale nevěřím tomu proč. Nikdo není nešikovný na všechny sporty, nikdo není úplně mimo ve všem, co se týká umění. Co je to, co nám brání překonat ostych? Co nám brání nedat na názory ostatních, a i když nám to zpočátku nejde, vytrvat a dotáhnout to na vyšší úroveň? Co v nás nám brání jít a snažit se dosáhnout našeho snu?

V současné době jsem i hokejový trenér. Kvůli svému synovi jsem se naučil trochu bruslit a udělal si trenérské zkoušky. V týmu, který trénuji, je desetiletý kluk. Za 4 roky se naučil udržet na bruslích, ale má problém s prací s hokejkou, s trefením puku, s obratností, v podstatě se vším. Je nejhorší na ledě, lepší jsou i kluci o 3 roky mladší. Ale on vytrvale trénuje, snaží se, chodí na tréninky, a když dal svůj úplně první gól v podstatě náhodou, měl obrovskou radost. Oči mu zářily štěstím. Stovky jiných by se na to dávno vykašlali, ale on si jde dál za SVÝM snem. A věřte mi, že ostatní, když vidí, jak dře, se mu za jeho neobratnost nesmějí, i když jsou to děti. Tedy v podstatě malé bestie.

Zkus se nad tím zamyslet. Zkus samozřejmě, pokud máš chuť, napsat mi znova. Zkus se podívat do svého nitra opravdu, proč jsi ani jednu věc z těch, co jsi popsala, zatím nedokázala.

Ale, abych jen nekritizoval. Tvá budoucnost nemá chybu. Jestli mohu, až půjdeš na Everest, dej vědět. Budu ti dělat nosiče…


Dnešním tématem dne jsou naše vnitřní limity. To co nám zabránilo, nebo brání stát se úspěšnými, šťastnými a spokojenými. Dokážete to pojmenovat? Najdete odvahu nahlédnout na sebe s odstupem?

Mám na mysli i limity získané výchovou? Jste schopná sama jít do restaurace, do kina, na výstavu, na plovárnu, na koncert, do hor, do společnosti? Proč ne?

Jsem si vědom, že vás žádám o pohled do vašeho nitra. A proto slibuji, že pokud mne o to požádáte, tak nezveřejním váš nick a e-mail po zveřejnění smažu tak, aby jej nikdy nikdo nedohledal.

Jsem zvědavý na to, co vás podle vašeho mínění nejvíc vnitřně omezuje. Co vám brání, nebo zabránilo v tom si splnit svůj životní sen.

redakce@zena-in.cz

Nejzajímavější příspěvek ode mne získá parfém nebo toaletní vodu do 1 500 Kč dle vlastního výběru!

Reklama