Znám křišťálovou studánku,

kde nejhlubší je les,

tak roste tmavé  kapradí 

a vůkol rudý vřes...

Vzpomínáte? Myslím, že jsme se to učili v první třídě, dodnes ji umím celou zpaměti. Jako dítě jsem si tu studánku mnohokrát představovala jako krásné tajuplné místo. :-)  Škoda, stále jsem takovou studánku ještě nenašla. Ach, ta očekávání... ty představy...

studánka

V májovém období měli naši předkové ve zvyku krom jiných jarních činností i otevírání a čištění studánek po zimním spánku. Od nepaměti se věřilo, že voda z lesních studánek oplývá  čarovnou mocí. V mnoha pověstech a pohádkách hrají kouzelné studánky velmi významnou úlohu. Většinou bývají tato místa spojována s vílami, skřítky a dalšími lesními pohádkovými bytostmi. Tehdy se  také věřilo, že dívčí nevinnost, má velkou sílu při  rituálu otvírání studánek. V období svátku Letnic, se proto dívky vydávaly k lesním zřídlům a pramenům, aby je po zimě vyčistily a otevřely. Po vyčištění bývalo zvykem mezi pannami zvolit královnu. Volba padla často na malé, hezké a hlavně hodné děvče, které ostatní okrášlily kvítím. Následovala pak „ Králenská obchůzka „ - průvod královniček spojený s koledou.

Některé pohanské národy si dodnes váží  přírodních vodních zdrojů. Keltové či dávní Slované uctívali prameny a studně podobně jako stromy a háje a přinášeli jim dary. Takové prameny a studánky byly posvátné, udržované a opatrované kněžkami. Ve spise Evy del Risco Koupové, která v něm píše o Letnicích a popisuje zde  pravděpodobný slovanský rituál otvírání studánek za časů Velké Moravy... Po té, co přišel rod k vodnímu zdroji, zatroubil vladyka na roh a vyzval vodní vílu, aby přijala jeho dary. Po vladykovi na roh zatroubí i kněžka, aby vzdala hold vodní paní a pokládá ke studánce věneček z květin. Další částí pohanského obřadu bylo nabírání posvátné vody do rituální nádoby. Ke studánce přistupují členové rodu podle věku a ten, kdo přináší dar, je vodní vílou přijat pod její ochranu. Za odměnu se každý napije vody, aby byl zdráv. Nevypitá voda byla pak vrácena zpět do studánky. Nežli rod od posvátného místa odešel, zanechal u studánky dřevěného vyřezávaného strážce, který měl vodní zdroj střežit. I když církev pohanského ducha otevírání studánek později vytěsnila, přesto se pradávná úcta k očistné moci vody stala nenápadným pojítkem mezi pohanstvím a křesťanstvím. I ono přece vodou světí obřadní předměty a také ji křtí. Namísto pohanských kněžek, vodních víl a jezerních paní převzali nad prameny a studánkami patronát světci - např. Panna Marie, Svatá Anna, Svatý Vojtěch, Sv. Jan Křtitel a další...

Nemám ani to nejmenší proti světcům, některé církevní obřady jsou velmi pěkné, ale duší jsem skrz na skrz pohan, myšlenka, že každá studánka má své víly, které nad vodní hladinou předou svá kouzla, mě naplňuje dětskou radostí, tak jako básnička J. V. Sládka ...

Tam ptáci laně chodí pít

pod javorový kmen

ti ptáci za dne bílého

ty laně v noci jen.

 

Když usnou lesy hluboké

a kolem ticho jest 

tu nebesa a studánky 

jsou plny zlatých hvězd. 

Reklama